Co naděláme. V životě se mi osvědčily strategie, rafinovaně podstrčené mými předky. Třeba se mi líbí, když je ženská ochotná věnovat pár let svého života dětem. A když chlap umí přenést těžké kufry z bodu A do bodu B místo vzdychání, že se dneska nějak necítí.

Vím, je to nechutně zpátečnické, ale nikomu to nevnucuju. Znám totiž holky i kluky, co si to vyřešili opačně a jsou evidentně šťastni. Každému přeju, ať si najde vlastní cestu a ostatním nebere tu jejich.

Ale svoje hranice mám, to mi věřte! Jednou z nich jsou číšníci, kteří přesně vědí, co si jako ženská mám dát!

Kdysi jsme se s kamarádkami trumfovaly nejlepšími hospodskými příhodami. Maruška vyrůstala mezi malebnými žernoseckými vinicemi a tak není divu, že si brzy udělala sommeliérský kurz. Jako znalkyně vína tak hledá v restauraci vždycky to nejlepší  k vybrané lahůdce, čímž uvádí obsluhu do transu. O vinný lístek si říká ona, ale číšníci ho dají do ruky jejímu muži. Vezme si ho od něj, prostuduje, a následně číšníkovi nadiktuje jaké víno k jakému pokrmu. Dobří muži v bílých košilích často neváhají její znalosti ohodnotit obdivnou poznámkou. Protože fakt, že by se ženská vyznala ve vínech, je pro ně zkrátka šokující. Za nejlepší Maruška považuje hlášku “ááá, je vidět že dáma je vypitá!”. Převzaly jsme ji do našeho konverzačního arzenálu a kdykoliv se nebožačka s něčím pochlubí, některá z nás pronese: nojo, ty seš zkrátka vypitá!

Když už jsme u alkoholu, zajímavá je také představa, že chlapi pijí panáky a ženské víno. Znám spoustu dvojic, kde je to naopak. Někomu je po víně těžko, zatímco panák ho osvěží. Je to možná otázka metabolismu, možná nízkého tlaku, ale kupodivu to není vůbec otázka pohlaví. Jenže když můj muž objedná sklenku alsaského ryzlinku a kouřové whisky Laphroaig, můžeme se vsadit, že číšník postaví whisku před něj a ryzlink přede mě, aniž by se na cokoliv zeptal. A když už se zeptá a zjistí krutou pravdu (že milovnicí single malt whisky jsem u nás doma já), zaskočí ho to tak, že neovládne obličej a vyvalí oči. V tu chvíli mívám neodolatelnou chuť pronést: netušíte příteli, kde by se tu dal koupit kvalitní havanský doutník? 

Když si objednáme výpečky se zelím a salát s kozím sýrem, je nad slunce jasné, že výpečky jsou pro chlapa! (co by to bylo za chlapa, aby jedl salát a ne výpečky?) Když si na snídani objednáme bůčkovou pomazánku a palačinky s ovocem, palačinky automaticky přistanou ke mně (žádná slušná ženská nesnídá bůčkovou pomazánku, ne?).

Před pár dny mě ovšem zaskočil žoviální číšník v hospůdce u nás na kopci. Přišli jsme ve třech. Kluci si objednali tortillu s kuřecím masem. Já, milovnice zvěřiny, jsem okamžitě zmerčila kance se šípkovou omáčkou. Paráda!

Ukecaný pán s širokým úsměvem přináší jídlo k našemu stolu a kance automaticky staví před mého muže. Gestikulujeme, že kanec patří mě! Pán se potutelně zasměje a utrousí: tak to zírám, já bych tipoval jiného kance.

Takže přátelé, abyste věděli, kanec jsem u nás doma já. Nedá se nic dělat. Jsi to, co jíš. A teď se loučím – jdu si otevřít lahváče a k němu spást pár utopenců. 

—

P.S.: Nevím co by si o mně pán pomyslel, kdyby navíc tušil že do kančího guláše přidávám RUM! Toho by se přece slušná holka netkla ani dvoumetrovou tyčí. To už bych byla určitě kanec na druhou! 

The post Kdo je tady kanec? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Mám dost originální srdce. Nemyslím to mýtické, pohádkové srdce, ale to fyzické. Ten sval protkaný žílami a tepnami, co má v sobě nějaké ty síně a komory, víte co… To moje si už léta dělá co chce a vypozorovat v jeho rytmu pravidelnost je skoro nemožné. Smířila jsem se s ním, většinu času život zvládá v pohodě, i když si tluče ve svém vlastním nerytmu. Ale někdy dělá fóry a tváří se, že už toho má dost, takže ať si pěkně koukám někam zalézt.

Před pár dny začalo tlouct jako zběsilé. A mě se začaly v hlavě líhnout divné myšlenky, kolik mých oblíbených vrstevníků letos odešlo nesmyslně na druhou stranu řeky života, i když měli v plánu ještě desítky let řádit s dětmi, jezdit na výlety, pít víno a opékat steaky. Už se kácí v našem lese. A najednou je to tady: strach, nesmyslné předtuchy, úzkost z budoucnosti dětí, země ovládané lží a zlobou, usychajících stromů… Jo úzkost. To je to slovo.

Lapila jsem pachatele!

Jsem člověk deníčků. Když mě něco tíží, píšu. A tak mi došlo, že jsem si docela nedávno psala něco na podobné téma. Což mě překvapilo – vidím sama sebe jako docela neohroženou osobu, která umí většinu problémů vyřešit kančím na šípkách a štrůdlem. Já a úzkost? Blbost. Začala jsem pátrat. A našla zápisky z loňského října, předloňského října… Jo, překvápko. Chodí to na mě celkem pravidelně. Může za to podzim, ne moje hlava!

Podle odborníků podzimní úzkost souvisí s melatoninem. Možná jo, ale já to vidím i z hlediska básnířky ve výslužbě:

Podzim už je takový. Všechna ta krása, která nás zalehne jako plyšová deka. Slunce je jemné, chladne, už nemá tu sílu (a my ji máme? nebo ještě máme, ale časem nebudeme mít?). Stromy shazují listy (jojo, je to krása, ale je v tom i něco děsivého, jako by z nich odcházel život?). Všechny ty astry a chryzantémy v zahradách, miluju je, ale nejsou to vlastně hřbitovní kytky? Jablíčka a hrušky, které už málokdo trhá, protože je všichni kupujeme v hypermarketu, takže ta skutečná tesklivě hnijí pod stromem?

Parťákem štěstí je strach

V kráse podzimu číhá i kus obav. Zalezeme si radši do vyhřátého hnízdečka, pečeme kachny a švestkové koláče, obdivujeme mlhy válející se za oknem, ale něco v hloubce jako by si uvědomilo, že všechno jednou skončí. I naše štěstí. Parťákem štěstí je strach, napsala jsem kdysi do písničky. Když nejvíc miluju, nejvíc se bojím.

Asi je potřeba to přijmout věcně. Zapálit svíčku za své ztracené, na terasu dát pár chryzantém jen pro ně. Udržovat oheň v kamnech, pouštět si jazz a Redhoty, vařit bramboračky a péct štrůdly. Radovat se, že můžeme být spolu.

A taky z faktu, že po hořkosladkém podzimu přijdou Vánoce, pak ty dva nejmenované měsíce (které je potřeba přetrpět), a pak zase jaro. Sázení kytek, domlouvání letních návštěv, bezová limonáda a prosecco v zahrádce. Člověk si musí občas uvědomit tu těžší stránku života, aby si pak dokázal vážit té lehké (protože ta lehká skoro nic neváží…) 😀

The post Sladká tíže podzimu appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Jestli pokukujete po té zajímavé příloze, tak vězte že jakkoliv jsou k tomuto guláši naprosto dostačující jakékoliv dobré knedlíky (zkoušeli jste třeba ty perníkové, z mojí první kuchařky?), krupicové noky s tymiánem přinesou překvapení a zpestření. Zkuste to. Recept najdete níže pod receptem na kance.

Suroviny:

1 kg kančí plece
3 velké cibule
200 g kvalitního špeku
čerstvě mletý pepř + sůl
1 lžička drceného kmínu
po 6–8 kuličkách jalovce, černého pepře a nového koření
4 snítky tymiánu a další na ozdobu
5 lžic rumu
250 ml červeného vína
asi 500 ml vývaru nebo vody na podlití
1 citron

Postup:

Maso nakrájejte na větší kostky, cibuli a špek na kostičky. V pánvi
rozpusťte špek a opečte na něm cibuli dosklovita. Přidejte kmín
a opékejte, dokud cibule trochu nezezlátne. Pak cibuli odhrňte stranou
a vsypte maso. Kostky masa zprudka ze všech stran opečte. Míchejte
a hlídejte, aby se cibule nespálila, ale byla pěkně tmavá. Osolte,
opepřete, vsypte všechno koření (dejte do sítka nebo sáčku), přidejte
tymián, tuzemský rum a víno a chvíli povařte, aby se tekutina trochu
odpařila. Podlijte vývarem nebo vodou tak, aby bylo maso zhruba
z poloviny potopené.

Přiklopte a duste doměkka. Může to trvat až 2 hodiny, záleží na tom, jak
je kanec starý a maso odleželé. Během dušení podlévejte podle potřeby
vývarem. Nakonec dochuťte trochou citronové šťávy, solí či pepřem
a ještě 5 minut povařte.

Kančí guláš podávejte třeba s krupicovými noky s tymiánem, klínky citronu a ozdobte bylinkou.

TIP:

Nejlepší maso je z mladších kusů zvěřiny, nejlépe dobře odleželé. Starší zvěřinu můžete předem naložit na jeden až tři dny do marinády z červeného vína, octa, kořenové zeleniny a divokého koření, nebo guláš dodělat v tlakovém hrnci.

A teď už přistupme k těm apartním nočkům:

Krupicové noky s tymiánem a sýrem

Suroviny:

500 ml mléka
1 lžička soli
1 lžička másla a na potření noků
200–300 g hrubé krupice
2 vejce
lžička lístků tymiánu
50 g strouhaného ementálu nebo parmazánu

Postup:

Mléko osolte, přidejte lžičku másla a přiveďte k varu. Postupně vmíchejte
krupici a uvařte hustou kaši tak, aby se odlepovala ode dna. Bude to trvat
jen pár minut.

Odstavte nádobu z ohně a nechte vychladnout. Odpálenou hmotu
můžete vyklopit do mísy a občas ji promíchat, bude rychleji chladnout.
Potom postupně zašlehejte vajíčka. Další vejce přidejte, až když je to
předchozí pořádně zapracované.

Nakonec vmíchejte tymián a jemně nastrouhaný sýr a připravte si větší hrnec plný vroucí osolené vody.
Do něj pomocí dvou lžic zavařujte noky. Až vyplavou k povrchu vody,
ještě je 3–5 minut povařte. Vařte je na mírném ohni, příliš prudký var by
je poničil.

Uvařené noky vyberte děrovanou naběračkou a ihned ponořte
do nádoby se studenou vodou. Nechte pár vteřin zchladnout, ale jen aby
ztuhly a nevystydly. Pak je přendejte do široké mísy, potřete rozpuštěným
máslem a co nejdříve podávejte.

TIP:

Před tvarováním každého noku namočte lžíce do teplé vody nebo je potřete
olejem, aby se na ně nelepilo těsto a vytvarované noky byly na povrchu hladké.

The post Kančí guláš s rumem a krupicovými noky s tymiánem appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.