Ve věcech genderu jsem stará konzerva. Ne, není to hezký termín, ale něco na tom bude. Aspoň pokroková mládež mi občas vysvětluje, že mé názory jsou dané mým pokročilým věkem.
Co naděláme. V životě se mi osvědčily strategie, rafinovaně podstrčené mými předky. Třeba se mi líbí, když je ženská ochotná věnovat pár let svého života dětem. A když chlap umí přenést těžké kufry z bodu A do bodu B místo vzdychání, že se dneska nějak necítí.
Vím, je to nechutně zpátečnické, ale nikomu to nevnucuju. Znám totiž holky i kluky, co si to vyřešili opačně a jsou evidentně šťastni. Každému přeju, ať si najde vlastní cestu a ostatním nebere tu jejich.
Ale svoje hranice mám, to mi věřte! Jednou z nich jsou číšníci, kteří přesně vědí, co si jako ženská mám dát!
Kdysi jsme se s kamarádkami trumfovaly nejlepšími hospodskými příhodami. Maruška vyrůstala mezi malebnými žernoseckými vinicemi a tak není divu, že si brzy udělala sommeliérský kurz. Jako znalkyně vína tak hledá v restauraci vždycky to nejlepší k vybrané lahůdce, čímž uvádí obsluhu do transu. O vinný lístek si říká ona, ale číšníci ho dají do ruky jejímu muži. Vezme si ho od něj, prostuduje, a následně číšníkovi nadiktuje jaké víno k jakému pokrmu. Dobří muži v bílých košilích často neváhají její znalosti ohodnotit obdivnou poznámkou. Protože fakt, že by se ženská vyznala ve vínech, je pro ně zkrátka šokující. Za nejlepší Maruška považuje hlášku “ááá, je vidět že dáma je vypitá!”. Převzaly jsme ji do našeho konverzačního arzenálu a kdykoliv se nebožačka s něčím pochlubí, některá z nás pronese: nojo, ty seš zkrátka vypitá!
Když už jsme u alkoholu, zajímavá je také představa, že chlapi pijí panáky a ženské víno. Znám spoustu dvojic, kde je to naopak. Někomu je po víně těžko, zatímco panák ho osvěží. Je to možná otázka metabolismu, možná nízkého tlaku, ale kupodivu to není vůbec otázka pohlaví. Jenže když můj muž objedná sklenku alsaského ryzlinku a kouřové whisky Laphroaig, můžeme se vsadit, že číšník postaví whisku před něj a ryzlink přede mě, aniž by se na cokoliv zeptal. A když už se zeptá a zjistí krutou pravdu (že milovnicí single malt whisky jsem u nás doma já), zaskočí ho to tak, že neovládne obličej a vyvalí oči. V tu chvíli mívám neodolatelnou chuť pronést: netušíte příteli, kde by se tu dal koupit kvalitní havanský doutník?
Když si objednáme výpečky se zelím a salát s kozím sýrem, je nad slunce jasné, že výpečky jsou pro chlapa! (co by to bylo za chlapa, aby jedl salát a ne výpečky?) Když si na snídani objednáme bůčkovou pomazánku a palačinky s ovocem, palačinky automaticky přistanou ke mně (žádná slušná ženská nesnídá bůčkovou pomazánku, ne?).
Před pár dny mě ovšem zaskočil žoviální číšník v hospůdce u nás na kopci. Přišli jsme ve třech. Kluci si objednali tortillu s kuřecím masem. Já, milovnice zvěřiny, jsem okamžitě zmerčila kance se šípkovou omáčkou. Paráda!
Ukecaný pán s širokým úsměvem přináší jídlo k našemu stolu a kance automaticky staví před mého muže. Gestikulujeme, že kanec patří mě! Pán se potutelně zasměje a utrousí: tak to zírám, já bych tipoval jiného kance.
Takže přátelé, abyste věděli, kanec jsem u nás doma já. Nedá se nic dělat. Jsi to, co jíš. A teď se loučím – jdu si otevřít lahváče a k němu spást pár utopenců.
—
P.S.: Nevím co by si o mně pán pomyslel, kdyby navíc tušil že do kančího guláše přidávám RUM! Toho by se přece slušná holka netkla ani dvoumetrovou tyčí. To už bych byla určitě kanec na druhou!
