V lednu je ráno nejtišší I můj dech snad ruší svět A strakapoud mě uslyší a zaklepe co nevidět Na okno mlhou mléčné V kuchyni vůně od myší Zpožděnej netopýří let Těžko to někdo rozliší jestli dnes bydlím tady já Nebo slunéčko sedmitečné Tak spinkej hajej spinkej Lednovej dni bílej Kolíbám tě zaklínám tě Světlo zatím neposílej Jenže já jsem slon v porcelánu Když pokouším se v spícím ránu Chodit jak kočka po mechu Den venku čeká…
Milí přátelé, je to tady! Boucháme šampáňo! Vychází nová knížka Gurmánkou navždy, kterou jsme napsaly společně s obezitoložkou a internistkou Ditou Pichlerovou pro ženy po čtyřicítce a v menopauze. Řešíme v ní témata, která dobře známe z vlastní zkušenosti: Jak najít rovnováhu mezi láskou k jídlu a pohledem do zrcadla? Za co můžou hormony a co si děláme samy? Jak se zbavit závislosti na sladkém (a je to vůbec potřeba?). Jak je to s alkoholem? Existuje nějaký zázračný prášek nebo…
Naši okružní cestu po jižní Francii jsme plánovali půl roku. Prvním impulsem byla Tour de France, protože půlka mé rodiny ji pečlivě sleduje a zná jména jezdců i taktiky všech týmů! Když se ukázalo, že Tour letos bude procházet Provence, začala být nabídka atraktivní i pro mě. Rozhodli jsme se spustit na Jih a trochu to tam projezdit. Ubytování na pěti různých místech, každý den pár set kilometrů ve čtrnáct let starém červeném Citroenu… znělo to jako trošku riskantní záležitost.…
Taky nemáte čas? Já mám času strašně málo! Uvědomuju si to silněji, když jsem se dostala přes pomyslnou půlku života. Chci mít čas už jen na to, pro co jsem se sama rozhodla. A tak nacházím čím dál víc věcí, na které čas nemám. Někdy si připadám jako asociál, když zdvořile odmítám něco, co bych před deseti lety absolvovala. Třeba pozvání na divadelní hru bývalé spolužačky. Vím totiž, že by mi to i s cestou zabralo pět hodin, a její…
Občas mě překvapí, jak tuhý kořínek mají představy, které jsem si sama o sobě vytvořila v pubertě. Přitom jsem ani pořádnou pubertu neměla! Byla jsem křehká a plachá dívenka, nejlíp mi bylo doma v pokojíčku. A z toho přirozeně vyplynulo mé další směřování. Už ve dvanácti letech jsem měla rozhodnuto – můj svět je kytara, knížky a poezie. Rozhodně nehodlám mít nic společného s jakýmkoliv sportem. Nebyla jsem ostatně schopna udělat kotrmelec dozadu – a kriketovým míčkem jsem hodila vždycky…
Jaký máte výhled? Vidíte před sebou něco krásného, nebo popelnice, které včera zapomněli vyvézt? A co výhled do budoucna? Těšíte se, nebo ve vás budí jen úzkost? Mít dobrou vyhlídku je zásadní. A není ani moc důležité, odkud se koukáte. Když jsme kupovali náš dům, byla ve mně malá dušička. Zchátralá chaloupka na zalesněném severním svahu vzbuzovala jisté obavy. Stín, temno… Něčím nás fascinovala, ale zároveň i děsila. Jak to tady bude vypadat v zimě? Zasvítí nám aspoň na minutu…
Je toho na vás občas moc? Jo, na mě taky. Všichni si procházíme podobným kruhem: jsem v pohodě – už toho mám dost – zvládnu to – jsem v pohodě – už toho mám dost – a tak dál… Kdysi mě na přednášce jedné psychoterapeutky zaujala technika, jak psychicky zvládnout těžké situace. Jmenuje se „spustit kotvu”. Jste loďka na rozbouřeném moři. Bouřka, vichr, vlny, všechno vám nahání strach, a cokoliv uděláte může situaci jen zhoršit. Nejlepší je spustit kotvu a…