Občas mě překvapí, jak tuhý kořínek mají představy, které jsem si sama o sobě vytvořila v pubertě. Přitom jsem ani pořádnou pubertu neměla! Byla jsem křehká a plachá dívenka, nejlíp mi bylo doma v pokojíčku. A z toho přirozeně vyplynulo mé další směřování.
Už ve dvanácti letech jsem měla rozhodnuto – můj svět je kytara, knížky a poezie. Rozhodně nehodlám mít nic společného s jakýmkoliv sportem. Nebyla jsem ostatně schopna udělat kotrmelec dozadu – a kriketovým míčkem jsem hodila vždycky dva metry před sebe.
Jenže když si vybudujete oblíbenou verzi sebe v mládí, nemusí to ještě znamenat, že vám bude sedět i ve středním věku.
Znovu mi to došlo, když jsem nedávno četla rozhovor s Adele. Jistě víte, že kultovní zpěvačka shodila v poslední době skoro padesát kilo. Celý svět se kvůli ní začal zajímat o jednu specifickou (a z mého pohledu celkem praštěnou…) dietu.
Ale Adele v prvním velkém rozhovoru řekla věc, která mi přijde podstatná. Ke změně životního stylu ji vedla úplně jiná motivace, než vypadat šik v šatičkách. Zjistila, že když sportuje a posiluje, zbavuje se úzkosti, která byla její celoživotní průvodkyní. Stala se závislou na cvičení. I dneska, když je štíhlá, sportuje dvakrát denně, prostě protože má ráda pocit síly a energie. „Dřív jsem brečela, dneska se potím”, shrnula to lakonicky na sociální síti. Tesat do kamene.
I duše potřebuje svaly. Když máte křehké a slabé tělo, nějak zvláštně to souvisí i s duševní silou. A není to vůbec otázka kil nebo BMI – křehká a slabá můžete být s tělem víly, i s tělem rubensovské boubelky. A naopak – víla i boubelka může být silná, když si pěstuje svaly.
Kde sídlí duše, to je záhada, na které si vylámaly zuby šiky filozofů i teologů. Prostě nevíme. Kde je, jak vypadá? Zato víme moc dobře, že ji máme, protože jinak by o sobě mrcha nedávala furt tak vědět. Duše je nehmotná, ale umí docela ztěžknout. To jsou paradoxy!
Umí ale i pěkné věci, třeba milovat, radovat se z podzimních vůní, vychutnat si biftek se sklenkou Metlotu… Ať už je duše cokoliv, Adele objevila kouzlo, jak se posunout od rozervané umělkyně ve šťastnou ženskou. Jak známo, spousta umělců ze sebe vydá to nejlepší, když trpí – jenže chcete celý život trpět kvůli Grammy?
To kouzlo jsou svaly. Zní to tak nějak tupě, pro nás křehké intelektuálky. Ale co naděláme, platí to. Sama jsem toho příkladem. I když jsem na to přišla po desítkách let, kdy jsem se snažila svůj vnitřní zmatek řešit v křesle s knihou.
Kdepak. Když se mi povede vzít denně do ruky činky, zajít si na hodinu pilates nebo vyšlápnout některý z brdských kopců, a dělat to tak měsíc, najednou cítím tu lehkost. Moje svaly mě nadnášejí. Drží pevné tělo i pevnou duši. Duše se může na svaly spolehnout. Unesou ji.
Nakonec si myslím, že svaly jsou důležitější pro duši, než pro tělo! Chápu, že je to odvážná myšlenka. Ale vidím to denně kolem sebe. Můžete být buclatá a šťastná, ale i štíhlá a zoufalá. V tom to není. Leckomu se nakonec Adele víc líbila s barokními tvary a na její proměnu si těžko zvyká – jenže to jí může být úplně jedno.
Vyhrála na celé čáře, protože dala svaly své duši. Tahle zkušenost je univerzální, platí pro všechny holky, a pro kluky možná ještě víc. I jejich duši je líp, když je pěkně osvalená.
(Zmrzlé selfie z výletu kolem Traunsee, prosinec 2023. Psáno pro Ženu a život)
