Když se ukázalo, že Tour letos bude procházet Provence, začala být nabídka atraktivní i pro mě. Rozhodli jsme se spustit na Jih a trochu to tam projezdit. Ubytování na pěti různých místech, každý den pár set kilometrů ve čtrnáct let starém červeném Citroenu… znělo to jako trošku riskantní záležitost. Nejsme zrovna adrenalinové typy. Zařídili jsme si všechna pojištění světa a pak se jen divili, že jde všechno jako po másle. Pardon, po beurre.

Je sedm ráno, sedím u psacího stolu v zámečku v horách. Když jsem tenhle byt rezervovala, nečekala jsem nic zvláštního – jmenuje se sice Le Chateau, ale cena byla stejná, jako když rezervuju chalupu ve Volarech… Dvě místnosti ve starém domě, klenby, starožitný nábytek, dvorek s růžemi… Trochu temné, ale má to atmosféru.

Přijeli jsme po dalším dni stráveném v provensálských kopcích – splavení, zaprášení, spálení od sluníčka, šťastní, těšící se na sprchu a vychlazené prosecco. Přivítala nás dlouhovlasá stará dáma s širokým úsměvem (aha, už chápu proč neodpovídá na maily). Jakmile zjistila, že dcera mluví francouzsky, spustila příval veselého štěbetání o fascinující historii domu. Krása, ale hlavně rychle jídlo do lednice. Celý den s námi putovaly sýry, klobásky, víno, všechno už nutně potřebuje chladit… Ajaj, není tu lednice?

Váhavě jsme po sobě pokukovali. Paní Mathilda si všimla našich rozpaků a pronesla návrh, který nás málem zabil. O patro výš před pár dny zemřela její sestra, tak si můžeme dát věci k ní do ledničky, jen ten byt ještě nestihla poklidit. Ale lednice už je prázdná, to jo!

Po prvotním šoku a ujišťování, že jí to vůbec nevadí, nás zavedla po staletími vyhlazeném mramorovém schodišti o patro výš. Byt její sestry vypadal přesně tak, jak ho před pár dny opustila. Léky poházené na stole, bunda pověšená přes opěradlo starožitné židle. Kožené pohorky u dveří. U pohovky poházené časopisy o zahradě, dopisy, knihy o malířství. Fotky vnoučat na krbové římse a mezi nimi papírky s telefonními čísly. Rychle jsme naházeli jídlo do prázdné ledničky a stydlivě, s pocitem naprosté nepatřičnosti, opustili to muzeum cizího života…

A pak jsme tam začali chodit. Odnášeli a přinášeli jsme jídlo a víno – a byt paní Juliette nám přišel čím dál víc známý. Líbí se mi. Líbí se mi i paní Juliette, ačkoliv ji nikdy nepotkám. Včera večer se mi přiznal i můj muž, že si to tam nenápadně prohlížel, protože z toho bytu sálá něco strašně příjemného. Musela to být čupr baba. Její byt je zařízen elegantně, ale užíván s veselou ležérností. Duch zámečku z 16. století tu cítíte i v moderním, trochu sportovním chaosu.

Sedím a dívám se z okna do tiché uličky horské vesnice. Jak se tady asi Juliette žilo? Mathilda večer někam odběhla a za chvíli už na nás mávala na náměstíčku ve veselém hovoru se sousedkami. Je to skvělé místo plné klidného života – dokonce i po životě.

Za chvíli půjdu nahoru pro mléko do kafe. Jako vždycky po příchodu pozdravím „bonjour“ a při odchodu zahlásím „merci, Madame“! Jsme už s Juliette tak trochu kamarádky. Škoda, že jsme se tu o pár dnů minuly.

Jestli jsme něco na naší cestě do Francie čekali, rozhodně to nebylo setkání s mrtvou zámeckou paní. Podle zpráv jsme čekali chaos, kriminalitu, arogantní prodavačky a nesympatické domácí. Místo toho všude potkáváme radost ze setkání a bezproblémový nadhled. A tak je to vždycky, všimli jste si? La vie est belle.

(Foceno mnou na mobil letos v Provence, psáno pro Ženu a život)

The post Dobré ráno, Juliette appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

A protože i na dovolené samozřejmě pracujeme, přivezla jsem vám na ni recept. Myslím že ho nutně potřebujete do sychravých podzimních dnů! O ponche jsme na Madeiře slyšeli poprvé, ale stane se jistě naším celoživotním průvodcem. Zatímco v létě vykouzlí tu pravou letní atmosféru, v zimě nás zásobí čerstvými vitamíny! (a kaloriemi, ale ty v zimě potřebujeme také, že?). 😀

Tradiční poncha se dělá z citronu (někdy s přídavkem pomeranče). Na ostrově ale najdete spoustu dalších variant. My si nejvíc oblíbili mandarinkovou, která je oproti té tradiční chuťově zajímavější.

Když nemáte pravý madeirský rum, nahraďte ho klidně jiným kvalitním bílým třtinovým rumem. Vyzkoušeno, rozdíl nepoznáte (nebo alespoň my nepoznali). Poměr surovin v receptu níže je orientační – záleží na tom, jak sladké/kyselé budete mít ovoce. Výsledná chuť by měla být silná, výrazná, sladkokyselá.

Rumu je v koktejlu velký panák, ale myslím že jako podzimní energy drink stejně poncha obstojí. Od doby, kdy mi jedna moravská řeholní sestra vysvětlila, že nejlepší lék na všechno je grog ze slivovice s medem s citronem, tuším že léčit můžou i další, podobné varianty! 🙂

Suroviny na mandarinkovou verzi:

(na 2 drinky)

1 dcl mandarinkové šťávy (nejlépe čerstvě vymačkané)

1 dcl bílého rumu

2 lžíce citronové šťávy

2 lžíce medu nebo třtinového cukru

2 kostky ledu

Postup:

Šťávu z mandarinek a citronu důkladně vymačkejte do misky a pak přes cedník přelijte do šejkru (nebo do zavařovací sklenice s víčkem, což je moje oblíbená domácká varianta šejkru). Můžete si také zaletět na Madeiru pro jejich speciální šlehátko, podobné dávné „kvrdlačce“, kterou používala moje babička!

Přidejte rum, med nebo cukr a led. Důkladně protřepejte, až se cukr a led rozpustí a poncha získá světlejší „našlehaný vzhled“ (ale dvě minuty vám na to stačí v pohodě).

Nalijte do menších skleniček a podávejte hned, dokud je poncha studená.

TIP: Tu nejtradičnější verzi ponchi najdete třeba tady. A pokud budete chtít k ponche něco přikousnout, myslím že tahle sladká lahůdka by k ní mohla výborně ladit!

The post Poncha. Tu zkrátka potřebujete! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Tak jsme si udělali na konci srpna výlet do našeho oblíbeného ráje na Zemi – do Beskyd. Můj muž tam strávil kus dětství, takže vždycky ví, kam mě vytáhnout. Tentokrát padla volba na kopec Hrádek, protože je tam prý jeden z nejkrásnějších výhledů v Beskydech. No, když jsme snídali, bylo za oknem vidět asi za dva metry. Ale meteorologové věštili, že se to rychle protrhá. Tak jsme vyrazili.

Na Hrádek jsme se prodrali lesem plným hříbků a barevných holubinek, protáhli se pěšinkou kolem dřevěnice s obrovskou zahradou plnou zeleniny a paničkou, která pod stříškou vařila povidla a zvědavě nám nakukovala do košíku. Dokonalé. Nad chalupou se objevil horizont – a kolem nekonečná mlha. Výhled se nekonal, ale zato jsme objevili Alej dobra.

Jabloň za dobrý skutek

Je to místo, které vás naprosto okouzlí. Na louce podél turistické cesty pobíháte od stromku ke stromku, čtete si popisy starých horských odrůd jabloní a příběhy jednotlivých stromů. Je jich tady už několik desítek. Každý z nich sázel starosta některé vesnice na Jablunkovsku spolu s dobrým člověkem, kterého sám vybral. Na fotce níže si přečtěte, kdo s tímhle skvělým nápadem přišel a jak to celé funguje. Alej je volně přístupná, jablíčka si může utrhnout každý kolemjdoucí.

Připomnělo mi to pár týdnů starý zážitek, kdy jsme se rozloučili s oblíbenou paní učitelkou našich dětí tím, že jsme jí zasadili magnolii. Sázeli jsme společně, děti zpívaly a dospělí nenápadně sušili slzy dojetí, aby nevypadali jako citlivky. Naše rodičovská parta celé léto strom zalévala a myslím že z toho nápadu máme radost všichni dodnes, a budeme mít ještě dlouho.

Sucho, kůrovec, dobro

O to smutnější pocit mám, když jezdím po Čechách a vidím, kolik za letošní rok uschlo stromů v alejích i lesích. Všimli jste si toho také? U nás na Brdech je kolem silnic snad polovina stromů suchých. Ačkoliv v létě pěkně lilo, stromy už nezvládají několik let trvající sucho v hlubších vrstvách hlíny. Pro mě, celoživotní obdivovatelku přírody, je to depresivní pohled, ale dá se na to koukat i z jiného úhlu, jak si můžete přečíst v tomhle pěkném článku.

A dá se dělat i spousta dalších věcí. Třeba sázet stromy jako poděkování. Když vám někdo udělá radost, zasaďte mu strom. A pak o něj nezapomeňte pečovat (o dobrého člověka i o strom). Když už máme tu kůrovcovou kalamitu, poučme se od brouka a spusťme kalamitu dobra! 🙂

P.S.: A tohle jste viděli? Parádní nápad, doufám že se bude často opakovat!

The post Dobro najdete v Beskydech appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Znala jsem to městečko z literatury. Odehrává se tam kousek z mého oblíbeného románu –  Paní Parkingtonové od Louise Bromfielda. V knížce je Bad Gastein vylíčen jako horské lázně pro tu nejbohatší klientelu z celého světa. Nikdy mě ani nenapadlo, že bychom tam naší odřenou dodávkou mohli dojet, aniž bychom byli okamžitě vykázáni za hranice města. Pak jsem zjistila, že pár mých kamarádů tam jezdí běžně, a tak už se zvědavost nedala zastavit.

Dojedete tam od hranic za pár hodin. Ubytování snadno najdete na běžných serverech. Zásadním plusem Bad Gasteinu je atmosféra lázeňského městečka – jeho styl vám připomene víc Mariánské Lázně, než shluky velkokapacitních ubytoven v jiných alpských lyžařských střediscích. Bad Gastein zkrátka začal být turistickou destinací ještě v době, kdy i velkokapacitní domy byly krásné… Překvapivě i ve starých lázeňských domech můžete sehnat pokoj za docela lidskou cenu (ne ve všech, samozřejmě).

Je libo soukromou sjezdovku?

Přijeli jsme 6. dubna. Hlavní sezóna končí v půlce března a ačkoliv lanovky přímo v údolí ještě jezdily, jediné kloudné lyžování jsme našli o 9 kilometrů dál, ve středisku Sportgastein. Je přece jen dost vysoko (2686 metrů na vrcholu). A tak i když v údolí kvetou tisíce tulipánů, magnólií a macešek, tady vidíte jen dvě barvy, které v zimních horách chcete vidět: modré nebe a široko daleko bílé vrcholky Alp.

Sportgastein má 18 sjezdovek, obsluhovaných dvěma lanovkami a jednou malou kotvou. Dokážu si představit, že v sezóně je kolem hlavní lanovky slušný šrumec. Ale takhle v dubnu nás v celém areálu bylo jen pár desítek. Naši oblíbenou sjezdovku jsme měli jen pro sebe. V restauraci Weitblick hned u lanovky jsme si mohli vybrat místo s nejlepším výhledem (aspoň kompenzoval jídlo, které nestálo za nic).

Sportgastein je vyhlášenou oázou freeridistů. Bylo krásné sledovat z pohodlí kabinkové lanovky tyto drsné horaly, jak šlapou ten děsivý kopec pěšky. Člověk si aspoň uvědomí, že jeho kondice má přece jen nějaké rezervy! 😀

Tyhle sauny nejsou pro malý

Pokud vás pohled na supící freedisty opravdu vyčerpá, máte jedinečnou možnost relaxovat v lázních, které využívají termální vodu z místního podloží (ano, za tou sem jezdila už paní Parkingtonová). Felsentherme v Bad Gasteinu i Alpentherme ve vedlejším Bad Hofgasteinu mají ve všech bazénech vodu od 32 do 34 stupňů, takže i ten nejomrzlejší lyžař okamžitě upadne do instantní nirvány. Najdete tu standardní vybavení lázeňských bazénů (včetně rodinné sekce s tobogány a miminskými bazénky) a samozřejmě i saunové komplexy, ve kterých najdete hlavně různé verze finské sauny (některé s nádherným výhledem na Alpy). Je přece jen poznat, že oboje lázně vznikly už před současným wellness boomem a tak jsou vybaveny trochu konzervativně. To jim ale zároveň dodává na půvabu, zvlášť Felsentherme (jeden z bazénů je přímo vytesaný ve skále) mají v sobě trochu oprýskanou eleganci zašlých časů a cítili jsme se tam fakt dobře.

Jo, a byli jsme tam skoro sami. Taková maličkost, jejíž význam mi došel až když jsem pak na netu viděla fotky přeplněných mravenišť – bazénů uprostřed sezóny…

V obou lázních nesmí děti do saunového světa, dokud jim není šestnáct. Výjimkou je ve Felsentherme sobota a v Alpentherme neděle, kdy mohou i do sauny celé rodiny. Tuto informaci je dobré znát – a jestli jí dáte kladné nebo záporné znaménko, to asi záleží hlavně na tom, jestli máte v sauně radši klid, nebo svoje mláďátka…

Na špecle zapomeňte

Rakouskou kuchyni mám ráda. Ne že bych jí doma krmila rodinu, ale když už mě cesta zanese k našim jižním sousedům, baví mě jíst jejich zemité lahůdky. V Bad Gasteinu se ale spíš dočkáte restaurací s mezinárodním šmrncem. Pokud toužíte po skutečné horské chatě s rustikálním jídelníčkem, musíte si vyjet na kopec lanovkou (nebo si vyšlápnout do Bellevue Alm, kde si ale za rustikální image nechávají zaplatit trochu nerustikální ceny).

A jakkoliv už byla na začátku dubna velká část restaurací zavřených, úžasně jsme si užili všeobecně oblíbenou Drop Inn. Hospůdka v horní části Bad Gasteinu má rockového ducha a obsluhují vás milí potetovaní (zřejmě původem američtí?) týpci v čepičkách. Jídlo nám nesmírně chutnalo, ačkoliv s lokálností nemělo nic společného. Můj hlavní chod byl svou internacionálností až trochu srandovní: jmenoval se Buddha Bowl, ale byla to kombinace typicky blízkovýchodních chutí (falafel, hummus, kuskus, naložená kořeněná zelenina, pita). Všechno bylo skvělé, ale Buddha by se asi divil.

Večerní jarní Gastein byl velmi klidný, ale ne úplně – kdyby se člověk chtěl bavit dlouho do noci, jistě by se chytil třeba v rušném Silver Bullet Baru.

Tuhle fotku jsem nevyfotila, sami vidíte že je na ní spíš pozdní léto. Ale líbila se mi natolik, že jsem ji ukradla ze stránek Bad Gasteinu. 😀

Kosové si štěstím pletou noty

Poslední den našeho výletu už lilo jako z konve, tak jsme místo lyží nasadili pláštěnky a prošli si celé okolí díky krásným promenádám plným kamenných zídek, kašniček, odpočívadel a kamarádských veverek, které našemu nejmladšímu zobaly z ruky.

Úžasnou dominantou Bad Gasteinu je obrovský vodopád, který prochází skrz celé městečko mezi starými domy a hotely, přepásán několika strategicky umístěnými mosty.

A právě on umocnil pocit, který si nakonec odtud odvážím jako hlavní – jak krásné je zas po čase dýchat ten blahodárný jarní vzduch, prosycený vůní rašící trávy, horských potoků a zatím ještě mlžných lesů. Určitě se vrátíme. A asi zase po sezóně. 😀

The post Bad Gastein, tentokrát v roli spící krásky appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Loni v létě se v Řevnicích za nádražím objevila Kůlna. Letní občerstvení – stará oprýskaná kůlna, letitý ořešák a pod ním pár laviček a stolů. Tedy… pár jich bylo ze začátku, rychle začaly přibývat, protože Kůlna se stala hitem pro místní i výletníky. Piva z lokálních pivovarů, prosecco, pár naložených sýrů, chleby s pomazánkou a dvě tři jídla. Přirozené prostředí, pobíhající děti a psi, no prostě atmosféra jakou chcete, když si někde potřebujete na hodinku pokecat. Ocenila jsem i maličkost, svědčící o dobrém vkusu – že ačkoliv byl podnik fakt cool, vyhnul se laciné slovní hříčce v názvu a zůstal prostou českou Kůlnou. Kůlna se na zimní sezónu zavřela a všichni začali očekávat mnohem náročnější počin stejného majitele – restauraci Corso na řevnickém náměstí. Otevřela na začátku února.

Po průzkumu jejich webu jsme si svorně zanadávali na ceny, které nám znemožní tam chodit dvakrát týdně, a rozhodli se ten zázrak vyzkoušet.

Ani okamžik nudy

Bývám předem trochu nastartovaná na restaurace, které se tváří nóbl – když pak jídlo neodpovídá image, kritikou nešetřím. Corso mi ovšem nedalo příležitost. Všechno je tady správně. Začnu designem. Na jídlo jsme čekali jen chvíli (i přesto, že hospoda byla plná), ale oko se stejně stihlo kochat. Skvělým fórem je třeba stěna mezi restaurací a kuchyní, vytvořená mozaikou ze starých ozdobných skel. Při ucucávání úvodního prosecca jsme si ukázali, čí babička měla které sklo ve dveřích a které máme doma v kredenci. Úžasné stropy ze starých trámů, uvnitř chodby snad nekonečná stará studna zakrytá sklem. Jo, potřebovala bych polštářky na židle. Zvlášť v baru. Snad příště. Díky.

Pak už začalo lítat na stůl jídlo. Kyselo, pro mě nejlepší jaké jsem kdy jedla. Kuřecí vývar, který mi přišel trochu nudný. Luxusní marinovaný sleď. Tatarák v moderní už ochucené verzi s uzenými švestkami – za mě hvězda večera, dokonalá chuť! Kamarád se sháněl po topince, ale tu tady hrál cibulový chips – jak známo, po návštěvě dobrých restaurací je potřeba se ještě dojíst vedle v bufetu… Ravioli s kombinací rybích chutí mě nesmírně bavily, a zároveň jsem kamarádce záviděla její bůček s pyré z uzené mrkve, zvlášť to pyré jsem si zamilovala na první ochutnání. Dezerty byly vtipné, krásné a dobré (nejdřív jsem se vyděsila velikosti citronové „buchty“ na talíři, ale byla tak šťavnatá, že přesně vyvážila křehké pusinkové tvary všude kolem).

Celkově bylo v jídle tolik chutí, které jsme neznali a překvapily nás, že jsme se do vedlejšího baru (který je součástí Corsa) přesouvali s velkým pocitem uspokojení. A co bylo potom… to už si nepamatuju! 😀

The post První večeře v Corsu appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Paní majitelka předstoupila před partu příchozích a bleskově nám vysvětlila, proč a co vlastně v mýdlárně dělají a dala nám k lecčemus přičichnout. Pak nás nechala rozprchnout se po moderní dřevěné prodejně s omluvou, že se musí věnovat dětské dílničce. Děti příchozích seděly soustředěně u stolu a kutily si vlastní mýdélka. V půlce října byla v obchůdku hromada lidí.

Půl roku pokusů do popelnice

Upřímně, taky mám dostatek takových nápadů. Třeba jako vyrábět mýdla podle receptu z nějaké staré rozpadlé knížky a přidávat do nich místní bylinky. Obvykle skončím u konstatování, že je to bezva myšlenka, ale asi nerealizovatelná.

Akční dáma jménem Slávka Hrachovcová je ale z jiného těsta, a tak se do toho před šestnácti lety pustila. Nejdřív půl roku jen zkoušela vařit mýdlo. Výsledek vyhazovala do popelnice tak dlouho, dokud nebyla spokojená. Dnes mají mýdlárnu otevřenou skoro denně po celý rok (v létě k nim dorazí přes 300 lidí denně) a fungující e-shop. A taky propagaci zadarmo (neb každý novinář, který sem zabloudí, je uchvácen jako já) a občas i školní zájezdy.

Jejich mýdla jsou prostou kombinací rostlinných olejů a bylinek. Ke každému nákupu dostanete miniherbář s vysvětlením, jak která bylinka funguje. Řekněte si také o vtipnou vizitku, vyrobenou z přírodního papíru. Jsou v ní „zatavená” semínka mydlice lékařské (jak jinak, že?), takže si můžete odtrhávací část vizitky na jaře zahrabat na zahrádce a čekat na úžasně vonící rostlinu…

Před mýdlárnou si můžete naboso projít masážní chodníček s různými druhy povrchů, a taky můžete přijít obutí na některý z jazzových koncertů, které se tu pravidelně pořádají. V létě je tu plážový bar i s písečnými dunami. A pokud vás rozčiluje ode všeho vyhazovat obaly (zde tedy výhradně papírové, ale…), je tu i bezobalový koutek.

Asi tušíte, že z Mýdlárny Rubens jsem odcházela s hromadou bylinkových lákadel … Můj největší úlovek byl ale pocit, že i zdánlivě šílený nápad se dá uskutečnit, když máte výdrž a nadhled. A taky jsem s paní majitelkou Slávkou Hrachovcovou prohodila pár slov o podnikání, která vám možná pomůžou, jestli zrovna k něčemu podobnému sbíráte kuráž.

Testujeme na lidech

Když jsme dorazili, zrovna jste zahajovala pro pár příchozích povídání o mýdlárně – byla to jen náhoda, že jsme se tak trefili, nebo s lidmi takto mluvíte dvacetkrát za den?

Příchozích se vždycky zeptáme, jestli už u nás byli. Pokud ne, snažíme se je posadit na židle a vysvětlit, jak se mýdla vyráběla dřív a jak je vyrábíme teď. Pokud řeknou, že u nás byli před několika lety, když jsme byli ještě ve staré mýdlárně, což je původní budova v zahradě,, tak je aspoň seznámíme s novinkami. A ty, co k nám chodí pravidelně, necháme prostě jen v klidu vybrat. Prostě se s každým zákazníkem snažíme komunikovat. Takže máte pravdu, že x krát denně vyprávíme. Zase to má svoje výhody – večer když přijdu domů, tak mlčím!

Vaše firma dneska funguje skvěle, ale jak dlouho po zahájení výroby mýdel jste si mohla říct „vypadá to, že to funguje“ a spadlo z vás napětí?

Já říkám, že podnikat musí pouze optimista. My jsme si nedělali žádné plány.

V roce 1991 jsme z našeho rodinného domku udělali pension a po deseti letech úspěšného provozu jsme v prostorách, kde jsme do té doby měli koně, zařídili malinkou mýdlárnu, pro naše ubytované, aby si odnesli nějakou vzpomínku.

Mezi návštěvníky byl pravděpodobně někdo, kdo měl co dočinění s ČT, a poslal k nám Toulavou kameru. I naše přímá sousedka se až z televize dozvěděla, že vyrábíme mýdla. 😀 Právě tenkrát jsme se dostali do neuvěřitelného povědomí a reklamu nám najednou začala dělat média a hlavně správa Národního parku České Švýcarsko.

Dodnes si žádné velké plány neděláme. Přijde mi, že se člověk víc trápí, když plán nevyjde. Je daleko příjemnější být mile překvapen z nějakého nového posunu.

Proto dodnes se hluboce pokloním člověku, který přijde, že se nemá už čím mýt. Koupí jedno mýdlo a odjede. To je přece neskutečná pocta k naší práci. Má po cestě spoustu krámů, kde může mýdlo koupit.

Samozřejmě nás neuvěřitelně povzbuzuje skutečnost, že se zákazníci vrací, že nám řeknou co jim pomáhá, či nepomáhá, že jsou ochotni testovat na sobě nové výrobky- a proto já říkám, že u nás se netestuje na zvířatech, ale na lidech.

Velice si vážíme zákazníků, že nám věří.

Proto, co opravdu víme zase my je, že celých 16 let se snažíme dělat čistou, kvalitní práci, která nás pořád baví.

Vždycky jsem měla ráda přírodní mýdla, ale ta vaše nějak víc voní. Čím toho dosahujete?

Celá naše mýdlárna se vyznačuje tím, že vyrábíme pouze z olejů a bylinek – tedy převážně z bylinek našich babiček a prababiček. A máme to v různých variacích: mýdla, šampóny, živé oleje, šlehané tuky, atd.

Přiznám se, že mě překvapuje, že vám naše mýdla voní, protože u nás je ta vůně až na posledním místě. Původně jsem vyráběla mýdla pouze se sušenými bylinami, a ta nevoněla vůbec. Až když jsem zjistila, že každý zákazník vezme produkt do ruky a přivoní si, jsem pochopila, že vůně je nedílnou součástí našeho života.

Ostatně, víte proč rodiče, když se jich zeptám, co chtějí, aby mýdlo dělalo, na první dobrou řeknou, že by mělo vonět? Protože když pošlou dítko, aby si umylo ruce, jak následně poznají, že si je umylo? No přičichnou si k nim! A u nás se snažíme opravdu logicky přemýšlet nad tím, co a proč děláme. Všechno musí mít jasný důvod.

Proto jsme se rozhodli nejenom „ovonět“ mýdlo, ale zároveň přidáním čistého výtažku dané byliny zvyšujeme léčivé účinky byliny v mýdle.

A všichni zákazníci se od nás dozvědí, že šalvěj, tymián či mateřídouška fungují na plísňová onemocnění, měsíček či rakytník zvláčňuje pokožku a dodává do ní vitamíny, atd. Fungování bylinek v mýdlech je pro nás zásadní téma. Nejde jen o mytí.

Chcete expandovat, nebo vám vyhovuje současný stav?

Před 16 lety jsme tu pracovaly dvě, teď je nás deset. Jistě je vám jasné, že víc lidí přináší nejen víc práce, ale taky spoustu starostí, které se netýkají samotné výroby. Já chtěla hlavně vyrábět a vymýšlet, ale teď trávím 90% času v kanceláři. Hluboce se skláním před mým manželem, který ač původem technik, zajišťuje veškerou výrobu našich produktů, která je dodnes zcela ruční… Ale přece jen – mýdlárna naše „dítě“ a každé dítě jednou potřebuje vylítnout z hnízda. Bez kvalitních, šikovných a obětavých spolupracovníků bychom to už dělat nemohli.

Máte nějaký nápad vzadu v hlavě, který byste ráda realizovala v budoucnu?

Zatím je naším kupujícím v 90% rovnou konečný spotřebitel. Nějak neumíme proniknout do sféry velkoodběratelů, masérů, kosmetiček, wellness a hoteliérů, do reklamních agentur. Všem těmto organizacím máme co nabídnout a hlavně víme, že jim nabízíme to, co se u nás už 16 let úspěšně prodává. Teď připravujeme nové webové stránky, které nám sestavují opravdu odborníci, a chceme zacílit tímto směrem. Tak uvidíme. Nechceme nic přehánět, občas si potřebujeme i odpočinout. Každá práce má cenu, jen když vám zůstává pořád dost energie a radosti.

Rádi byste se v Mýdlárně Rubens stavili, ale je to pro vás přece jen trochu z ruky? Spojte to s víkendovým výletem do nádherného Českého Švýcarska, moje tipy na výlet najdete tady! A dejte mi vědět do diskuse nebo na mail, co jste tam ještě objevili zajímavého. Na jaře se zase chystám, tak třeba vyrazím ve vašich stopách! Karolína

The post Mýdlárna Rubens – podnikat může jen optimista appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Takže asi nebudu přehnaně ambiciózní a vezmu vás na procházku, která vám zabere jedno dlouhé příjemné dopoledne a doporučím následný dobrý oběd (a poté místo, kde se stavit, až budete odrovnáni žebírky z Pivovaru Falkenštejn a neschopni další chůze). A to ostatní nechám na dalších 50 příspěvků. 😀

Svět je v pořádku

Přes Děčín se dostanete do Krásné Lípy. Zaparkujete na náměstí, zarezervujete si stůl v restauraci a pak vyrazíte na výlet. Po žluté vystoupáte do kopce k vesnici s krásným výhledem do kraje, která se jmenuje Kamenná horka. Tady nesmíte minout atrakci, kterou docela nedávno vymyslel a zrealizoval místní kovář Míla Petrášek a jeho žena Marjánka Krásnolipská. Luční bar je vkusně a moderně pojaté odpočinkové místo mezi pastvinami, můžete si tam sami uvařit kafe, nalít si vychlazené pivo a cider z místních podniků, různé zobání (pod skleněným poklopem jsme objevili i čerstvé koláče). Ale máte k dispozici taky dřez, sporák a nádobí, kdybyste si chtěli něco uvařit z vlastních zdrojů! Jezírko, ohniště, buřty, dřevo na zatopení, pruty na opékání…

Přišli jsme v půlce října, takže už docela po sezóně, ale bylo jasné že tohle dokonalé místo je velmi oblíbené.  V křesílkách a lehátkách se tam povalovalo několik spokojených dvojic a rodinek, všichni úsměv na tváři. Víte proč? Kromě toho, že je tohle místo krásné, má taky velkou přidanou hodnotu. Nikdo ho nehlídá a jeho tvůrci spoléhají na poctivost lidí. Co si vezmete, to zaplatíte do kasičky přímo na místě. Prý to zatím funguje dobře. A tipla bych, že i tohle je důvod všech těch úsměvů v Lučním baru – najednou jste na místě, které jako by bylo důkazem, že svět je v pořádku.

Je libo kaňon?

Až si tuhle radost užijete, vydáte se dál po žluté směrem na Kyjov. Všude kolem vás se budou otevírat další výhledy do kraje, krásně opečovávané roubenky se selskými zahrádkami vám budou dodávat pocit klidu, a dobytek na pastvinách vás bude jen netečně okukovat. Do Kyjova půjdete pěkně z kopce, až se dostanete k místu, kde můžete na chvíli okoštovat České Švýcarsko „zevnitř” – žlutá vás povede kolem oblíbené výletní (a spíše letní) Restaurace Na fakultě k místu zvanému Dixův mlýn. Tam sice můžete odbočit hned doprava směrem na Dlouhý důl a Vlčí horu, ale také můžete nakouknout do krásného a hlubokého Kyjovského údolí, které začíná hned za Dixovým mlýnem. Najdete tam klasickou přírodu národního parku – hluboký kaňon říčky Křinice a kolem něj rozeklané skály roztodivných tvarů. Pozor, v kaňonu bývá zima i v létě, chce to mikinu!

Zázrak na Vlčí hoře

Pak se vraťte k Dixovu mlýnu a po žluté dojděte přes Dlouhý důl, plný těch nejmalebnějších roubenek, nahoru na Vlčí Horu. Pokud nechcete šetřit síly, vylezte na rozhlednu, jen bacha, není tu žádné občerstvení (my, kdo čekáme u každé rozhledny výletní restauraci, tohle potřebujeme vědět předem!). Samotná Vlčí Hora by byla ukázkovou vesničkou, v níž podle hezkého starého rčení „chcíp pes”, ale to by tu nesměla před 24 lety vzniknout firma Nobilis Tilia, která vyrábí luxusní přírodní a aromaterapeutickou kosmetiku a pěstuje si spoustu bylin v zahradách přímo na Vlčí hoře… Matně si vzpomínám na jejich skromné začátky („co to tady je, nějaká zahrada?”). Dneska je z nich ovšem poutní místo všech biožen a velmi úspěšný podnik i na mezinárodní frontě. Nobilis Tilia už na Vlčí Hoře přebudovává bývalé obecní budovy, a tak tu kromě jejich zázemí najdete i půvabnou čajovnu s terasou a obchůdek.

Až si nakoupíte, vydejte se po červené zpátky do Krásné Lípy. Čeká vás něco jako shrnutí celého výletu – další výhledy, krásná lidová architektura, a pokud máte ještě sílu, nezapomeňte ve Sněžné odbočit na malou (pár set metrů) zacházku k poutnímu místu zcela jiného druhu – kostelu Panny Marie Sněžné. U tohoto kostela je takový klid, jaký snad jinde v Čechách nezažijete. Skoro absolutní. Slyšíte jen ptáky, cvrčky a šumění listí…

Pivo, žebírka a genderová otázka

Doporučovat nějakou restauraci v době, kdy se ve většině z nich každý půlrok mění kuchaři i obsluha, je tedy krůček na tenký led. Ale já se na něj přesto vydám, a doufám že Pivovar Falkenštejn zůstane navždy sám sebou. Několik let otevřený podnik pod kostelem na náměstí v Krásné Lípě má šmrnc po všech stránkách – například oceňuji, že se majitelé vyvarovali kýčovitých atributů „české pivní kultury”, které mi jinak leckde v malých pivovarech lezou na nervy. Falkenštejn si drží eleganci a důstojnost, moderní styl, pár svěžích nápadů jako jsou knihovničky v rozích (nutno ovšem říct, že se nestihnete začíst, protože obsluha je velmi rychlá).

Objednali jsme si jejich výborné pivo (v nabídce bylo pět variant), salát s kozím sýrem a pečená žebra. Všechno bylo skvělé, a pobavilo nás jak roztomile starosvětsky uvažuje místní obsluha – neomylně dali mně salát a malé pivo, a mému muži žebra a velké pivo… pochopitelně že jsme si to objednali obráceně!! Pevně věřím, že do jejich podniku nikdy nezabloudí žádná ctitelka genderové stejnosti, asi by ji trefil šlak. 😀

Po obědě na vyhlídku

Předpokládám, že po pivu a obědě už se vám nebude chtít na žádnou velkou tůru. Zajděte tedy ještě do nové vpravdě hipsterské kavárny (vzadu za pivovarem), nebo do oblíbené tradiční cukrárny ve starém roubeném domku na náměstí. Dejte si kafe a něco sladkého a počkejte, až jeden z vás bude moci řídit. Můžete také zabrousit do Domu Českého Švýcarska, kde najdete parádní moderní interaktivní expozici o místní přírodě a historii a můžete si nakoupit spoustu krásných knih.

A pak se vydejte autem přes půvabné vesničky Doubice, Chřibská a Jetřichovice až do Labské stráně, kde vás čeká jen nenáročná procházka na nádhernou vyhlídku Belvedér. To už jste hodně blízko Děčína, a tak se budete koukat přímo do kaňonu Labe z výšky 160 m. Na vyhlídce kdysi místní mecenáš zbudoval skalní jeskyni a velkou terasu, takže se tu dodnes občas pořádají koncerty s neopakovatelnou atmosférou. Bohužel vám už nemůžu doporučit místní restauraci, která je zcela podprůměrná (což je na takovém unikátním místě fakt strašná škoda!).

V tu chvíli budete velmi blízko Růžové, kde můžete (pokud budete mít ještě sílu a čas) sestoupat ke slavnému Dolskému mlýnu (krásnou fotku výše fotil Vašek Müller, díky!), který už léta opravuje hromada nadšenců v čele s místní historičkou Natálií Belisovou. A za prozkoumání rozhodně stojí i úžasná Mýdlárna Rubens. Ta si ovšem zaslouží vlastní článek, takže příští týden čekejte pokračování…

Délka výletu: asi 12 km, kolem 4 hodin čisté chůze

Náročnost: musíte vylézt dva kopce – z Krásné Lípy na Kamennou Horku a z Kyjova na Vlčí horu. Pokud jste zdraví, zvládnete to v pohodě, není to žádný vysokohorský výstup, ale s kočárkem už to bude trochu dřina…

The post Výlet po Českém Švýcarsku: Luční bar, výhledy a božský klid appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.