Bohužel taky nevratná, protože ségru si čím dál víc brala duševní nemoc. Když jsme končily s hraním, bylo to ještě: „ona se chová fakt divně, takhle se nedá fungovat“. Až později mi začalo docházet, že je zkrátka nemocná.

Achjo. To by bylo na dlouhé vyprávění – a obávám se že to není na web… Přesto si říkám, že je aspoň trochu potřeba o těhle věcech veřejně mluvit. To, že se o nich špitá někde za rohem, neprospívá ani nemocným, ani jejich rodinám. Proč? Protože pak máte pocit, že jde o něco nepatřičného, co se děje jen vám. Stydíte se o tom mluvit, psát, požádat o pomoc. Když se mě někdo ptal, proč už nehrajeme, většinou jsem zkrátka mlžila. To, co se dělo doopravdy, věděli jen nejbližší kamarádi.

Ségra se nakonec rozhodla nevrátit z procházky na svou oblíbenou vyhlídku nad rodným Děčínem. Opustila nás letos o Velikonocích.

A my vzpomínáme na její královská léta! Cítíme, jak se její duše osvobodila z klece nemoci. Kdesi lítá, a je vděčným tématem našich hovorů. Zažili jsme s ní spoustu srandy, byla mistryní ironie a vtipu! Jednou nám s Honzou vyčetla „vy jste ale hrozný suchaři!“. Museli jsme uznat že má pravdu – zatímco ona (jako jediná) divoce tančila na odpoledním hudebním festiválku, nám bylo příjemnější sedět v trávě a jen si vychutnávat atmosféru. Nechali jsme ji v jejím extatickém tanci samotnou, protože jsme ji nestíhali… Toužili jsme po klidu, ji nabíjel neklid. Přijde mi to jako metafora posledních let jejího života.

Pokud si chcete zavzpomínat s námi, doražte na festival Slunovrat do Opavy. V pátek 19. června si v 18.00 budeme v Klubu ART hodinu hrát staré Steinovské písně, ale i pár nových kousků, co jsem napsala v poslední době. Mluvím v množném čísle, protože se mnou zahraje můj muž Honza Ponocný. A protože v jednom plátku napsali, že v Opavě vystoupí Sestry Steinovy, možná z toho bude překvapení roku a ta Lu se fakt objeví. 🙂

The post Vzpomínka na Steinovky… (19. června v Opavě) appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

„To je nějakej tichej blázen”, říkala mi kdysi maminka o pánovi, který u nás na zastávce cosi vykládal sám sobě. Vzpomenu si na něj vždycky, když se přistihnu při monologu u regálu s jogurty. 

Samomluva je prý znakem vysoké inteligence a bohatého vnitřního života. Když jsem se tohle dočetla, dost se mi ulevilo. Je to rozhodně lepší varianta, než se obávat duševní poruchy. Když mi nedávno vyskočil titulek „Mluvíte sami se sebou? Možná jste geniální!”, vysloveně mě to potěšilo. To by chtěl každý, ne?

Bohužel si nejsem jistá, že to platí stoprocentně. Když potkávám na Smíchovském nádraží týpky, jejichž hlava se evidentně topí v moři pervitinu, mluví pro sebe o sto šest. Jejich genialita se pohybuje v takových výšinách, že ji coby prostá hospodyňka zkrátka nedokážu ocenit.

Moje monology, narozdíl od těch jejich, mívají přízemní témata. Organizuju si v hlavě, co mě ještě dneska čeká, a občas vypálím úlevné „na to kašlu!”. V obchodech procházím mezi regály a promýšlím následující tři dny. Mám vzít smetanu? Ne, ještě tam kelímek mám. Ale ty hrušky by to chtělo. Ne, minule jsem koupila kilo a pak se na tom akorát množily octomilky. Jé, rajčata v akci, beru! Ovládej se blbko (nadávám sama sobě), máš jich ještě tři kila na záhonku!

Potud mi to přijde relativně v pořádku. Podle odborníků právě takováto samomluva pomáhá člověku třídit informace a všechno dobře zorganizovat. Nahlas zformulovaná věta v mozku působí jako zpráva napsaná zvýrazňovačem – tak nějak si to zkouším představit. Když nahlas řeknu „udělám palačinky se špenátem”, v hlavě se to zařadí do kategorie „titulky”. Zatímco kdybych si to jen tak v duchu pomyslela, ztratí se to někde uvnitř plynulého textu.

Horší je, že občas se přistihnu při hlasitém komentování svých vlastních myšlenek. Procházím klidným podzimním městečkem z nádraží domů, kochám se ohnivými barvami listů a najednou řeknu nahlas: „Tybláho, to je nádhera”. Až pak zjistím, že právě procházím kolem hloučku puberťáků, kteří na mě hodí pobavený shovívavý pohled. Potud je to neškodné.

Bohužel si ale často v hlavě přehrávám situace, které mají do nádhery daleko. Zkuste si představit padesátiletou paní, jejíž obličej si navíc pamatujete z dávných dob z televize, která jde proti vám zamyšleně po chodníku a najednou pronese „bože to je idiot!”. Ačkoliv jsem si  jistá, že mezi bohatým vnitřním životem a mořem pervitinu je závratný rozdíl, tady někde asi začíná určitá vnějšková podobnost…

Snažím se dávat si na tyto promluvy pozor. Ale víte, ono je to podvědomé! A dávat si pozor na něco podvědomého je podobně účinné, jako když vám sestřička před koňskou injekcí řekne „uvolněte se, paní Ponocná”.

Spousta lidí má pocit, že jejich duševní problémy začaly v době covidu. Já to mám přesně naopak! Mé duševní problémy v době covidu nebyly vidět! Mohla jsem si pro sebe breptat jak utržená ze řetězu, a každému to bylo jedno. Pokud to někdo zaslechl, stejně netušil, zpod kterého respirátoru to žvatlání vychází. Ta svoboda! Skutečná, nefalšovaná svoboda projevu. Někomu prý roušky svobodu braly – mně ji naopak přidaly.

Můj muž je na tom stejně jako já. Denně chodíme po domě a přeříkáváme si nahlas všechny své úvahy. Zatímco já drmolím „tákže, ještě ten prach kolem televize, ale pak už fakt musím sednout k fejetonu nebo nestihnu udělat ty bramboráky”, můj muž prochází kolem se slovy „jejda, já nezavolal Mírovi, takže kde mám vlastně telefon, sakryš dole v koupelně, no nic, každej krok se počítá.”

Buď jsme oba naprostí blázni – nebo spíš géniové s bohatým vnitřním životem, že?

The post Kdopak to mluví? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Kdybyste si chtěli příběh přečíst, vězte že je jednou ze sedmi povídek této knihy, a ty další mají na svědomí autorky které uvidíte na fotce níže. Simona Bohatá, Jana Jašová, Klára Kubíčková, Klára Mandausová, Sára Saudková a Lucie Šilhová.

Každá je úplně jiná – jak spisovatelka, tak povídka, to dá rozum!

Možná je to dobrý tip na dárek. 😀 (ne, vůbec nechci napovídat, ale včera už jsem na Smíchově viděla blikající hvězdy a svítící tramvaj!!)

Podrobnosti najdete třeba tady: https://www.databazeknih.cz/knihy/kolik-ma-kocka-zivotu-580982

The post Kolik má kočka životů – třeba ta, která pije whisky? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Mám štěstí na tchýně. Život mě obdařil hned dvěma exempláři tohoto obávaného druhu – a obě jsou to chytré, veselé, praktické dámy, které mi už celá léta poskytují dostatek inspirace.

Jedna z nich můj život obohatila rčením „všechno je vždycky jinak”. Kdysi dávno jsem ho vnímala jako běžné konverzační povzdechutí. Sedíme v sobotu v kuchyni a probíráme změnu plánů na dovolenou. Jana jde na operaci kyčle. Všechno je vždycky jinak, Karčo.

Postupem času v této větě odkrývám další a další hlubiny. Zjistila jsem například, že nemá cenu se čehokoliv bát. Ono se to nejspíš nestane. Stane se něco jiného, co vás vůbec nenapadlo, a tím pádem jste se toho ani nemohli bát.

Naneštěstí to funguje i s našimi velkými plány. Když si sepíšu, co se chystám v příštích letech dělat, můžu si být naprosto jistá, že bude všechno jinak. V době, kdy spřádám plány, má třeba o existenci nějakého covidu potuchy jen pár netopýrů v jeskyni blízko Wu Chanu. A pak o něm ví najednou celý svět a všechno je jinak.

To ale nemusí být ani dobré, ani špatné. Je to prostě jiné. Když si naplánujete, že odletíte do Toronta za novou prací a najednou zjistíte, že jste těhotná (už jste ani nedoufala), musíte během pár hodin překlopit svou vizi budoucnosti. Moc jste si to kdysi přála, teď se to vůbec nehodí, ale zároveň – třeba už ta šance nikdy nebude…

Chápete? Všechno je vždycky jinak.

Tuhle větu by měl každý dostat k osmnáctinám vytesanou do kamene. Ušetřilo by to lidstvu tolik trápení a zklamání. Většina frustrací starší generace vychází z nenaplněných dávných představ. Byl váš plán stát se vyhledávanou zubařkou, jenže těsně před dokončením studia se to nějak zvrtlo. Ale kdo říká, že ta původní cesta byla jediná správná? Není náhodou ta vaše úplně v pořádku?

Kdo se naučí žít s heslem „všechno je vždycky jinak”, získá do života superschopnost. Dneska se jí módně říká „resilience”, asi proto, že v češtině pro ni neexistuje dokonale výstižné slovo. Dalo by se říct „přizpůsobivost”, jenže to má malounko negativní nádech (přizpůsobiví byli přece i lidé, kteří se za války přidali k nacistům a pár let po válce ke komunistům, že?).

Skutečná přizpůsobivost je jiná. Možná jí spíš říkejme „radostná otevřenost”. Vyhlídla jsem si na internetu smaragdové hedvábné šaty a vydala se pro ně do města. Ujel mi vlak, takže jsem zmokla na nádraží a mezitím ty poslední v mé velikosti prodali. Pojedu naštvaná domů, nebo tu situaci proměním v něco nečekaného? Zavolám Hance, se kterou se už půl roku domlouvám se že se „někdy” potkáme. Dáme si svařák a bude z toho nejlepší večer tohoto října…

Stačí přijmout myšlenku, že všechno je vždycky jinak. A díky tomu se netrápit předtuchou, co hrozného by se mohlo stát (bude to nejspíš jinak!). Ani se neupínat na představu, co skvělého se musí stát (bude to dost možná jinak). 

Prostě se otevřít životu a dělat to, co je nejlepší právě teď.

(vyfoceno mobilem letos v srpnu v Kamenné Horce – přespávali jsme v autě u krásného Lučního baru.)

The post Všechno je vždycky jinak appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Snažím se pořád aktualizovat svůj systém! Už jsem přešla od stádia „nesnáším telefon” (14 let, pevná linka na chodbě) do stádia „musím omezit závislost na telefonu” (48 let, mobil vždy a všude). Načítám nová slova, vymazávám zastaralé aplikace ve svém mozku – a stejně je to málo! Když jsem se pokoušela založit Identitu občana, málem jsem prohodila počítač oknem. Vždycky když se povedlo prolézt na další stránku (vyplněním citlivých osobních údajů do dalšího tajemného dotazníku), objevilo se nějaké „jejda, něco se nepovedlo” – a vrátilo mě to nazpátek. Identitu občana tedy nemám. Snad dokážu ještě nějakou dobu žít v digitální společnosti jako černý pasažér!

Nějaké setkání s roboty už máme za sebou všichni. Některá jsou fajn – třeba když vám dortík v kavárně přiveze malý robůtek. Jiná člověka uvedou do stavu vzteku a beznaděje. Jako roboti na telefonu, kteří postupně okupují call centra.

Nedávno jsem si objednala z e-shopu krásnou lampu na čtení. Elegantní, luxusní, silné světlo, konec mžourání při dušičkovém šeru staré lampy… Už jsem se nemohla dočkat, jak pod ni sednu s knihou, a zřejmě díky téhle nedočkavosti jsem udělala osudovou chybu. Zapomněla jsem ve formuláři vyplnit číslo domu.

Kurýr známé přepravní společnosti k nám do ulice jezdí pořád, už nám doručil desítky balíků a zná nás jménem. Jenže do jeho auta se naše lampa ani nedostala. Robot kdesi vyhodnotil, že adresa je neúplná, a tím to pro něj skončilo. Po týdnu čekání přišla zpráva, že zásilka byla jako nedoručitelná uložena na depu Unhošť. Zapátrala jsem v mailu a objevila svou chybu s číslem domu.

Tak to je brnkačka, cinknu tam a doplníme čísílko! Na webu přepravní společnosti jsem našla kontakt a zvesela volala, abych si nasypala popel na hlavu.

Hlas na druhém konci drátu mě ale nesoudil. Řekl, že mému požadavku nerozumí, a jestli ho můžu zopakovat. Zkušela jsem asi deset různých formulací, změnu adresy doručení i pokusy o návrat do doručovacího formuláře, ale všechny mé požadavky zkrachovaly. Potřebuju zadat přepravní číslo, či co – jenže nedoručitelná zásilka už ho nemá. Tak jsem to pochopila, aniž by se mnou kdokoliv prohodil slovo. Robot jen opakoval, že mi nerozumí.

No nic, zajedu do té Unhošti. Někde se jim tam válí. Jsem ovšem natolik příčetná, abych tam zavolala předem, přece jen je to jeden ze tří největších přepravců. Tuším, že tam moje lampa nebude stát sama v koutě a plakat. Snad mi ji zvládnou najít a připravit. Volám přímo na depo. Robot nechápe. Vyzvednout něco na depu osobně není v nabídce. To dá rozum.

Celou tu dobu jsem zoufale toužila po komunikaci s živým člověkem. Paní Věruška nebo Jitka by se zasmála, našla by mě v počítači a adresu upřesnila. Jak to říct, aby to robot pochopil? Zkoušela jsem leccos. Přepojte mě prosím na operátora. Prosím, mohla bych mluvit s živým člověkem? Sedí tam do hajz.u někdo s mozkem??

Po několika dnech zoufalství mě zachránila paní z e-shopu. Ten má ještě stále lidské rozměry, a tak tam zatím sedí žena jménem Mária. Prodejci zdá se mají šanci jednat s dopravcem napřímo, a tak se jí po třech dnech pokusů povedlo adresu upřesnit. Lampa netečně dorazila k naší brance.

Je moc pěkná. A navíc mě naučila ještě víc si vážit lidí. Omylných, občas nemocných, občas vlezlých, prostě lidí. Nikdy jsem je neměla tolik ráda! A proto se nebojím, že nás umělá inteligence připraví o lidskost. Naopak, naučí nás milovat lidi a vyhledávat jejich hřejivou přítomnost. 

(Psáno pro Ženu a život. Fotka je z letošního jara z úžasného hotelu Pawlik ve Františkových lázních.)

The post Mohla bych prosím mluvit s člověkem? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Jasňačka, že jsme měly radost už když jsme ji psaly! Ale teď máme navíc úžasnou zpětnou vazbu, včetně toho že knížka od začátku roku boduje v žebříčku nejprodávanějších knih (podle Svazu českých nakladatelů a knihkupců). V únoru se vyprodala, tři týdny dotiskávala – a dneska jsem zjistila, že hned po dotisku je zpátky v první desítce. Takže už určitě chápete, proč připojuji titulku kapitoly Dáma se sklenkou. Mám slavnostní pocit a prosecco už se chladí! 🙂

Všechny ohlasy si s Ditou přeposíláme, protože tetelit se radostí je v současnosti fakt důležitá součást psychohygieny. 😀 Tetelte se přátelé, tetelte se!

The post Z naší Gurmánky je bestseller, díky! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Zimní příroda je depresivní. Její barevnost se, kromě pár vzácných ladovských dní, omezuje na různé odstíny béžové a šedé. Když na louce vidíte něco zářivě barevného, je to určitě bunda nějakého Pražáka. Holé větve stromů vypadají proti temně šedému nebi jako ruce umrlců. Vědci v americké Nevadě přitom prokázali, že lidé, kteří chodí v zimě na procházky, trpí depresí stejně často jako konzumenti celozrnného chleba. A to je opravdu alarmující!

Jediná rozumná rada tedy zní: zůstaňte pěkně v teple, sedněte si do křesla, přikryjte se dekou, pusťte si nějaký dlouhý seriál a místo celozrnného chleba chroustejte čipsy se slaninovou příchutí. Duševní zdraví máme jen jedno.

Nemá to cenu, únor je krátký měsíc. Samozřejmě dobře víte, že pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý a důležitý. To snad ví každé malé děcko, ne? Ale vy přece nejste zbabělec, který by si chtěl usnadňovat život. O čem mluvím? No přece o tom, že únor má jen 28 dní. Vybrat si ten nejkratší měsíc v roce na něco, co je zdravé leč nepohodlné, to je zkrátka ubohost. Něco podobného, jako Suchej únor (nikdo mi nevymluví, že pro abstinenci tento měsíc nebyl vybrán náhodou!).

Takže: ano, budu chodit v únoru ven. Ale až tehdy, kdy to bude mít skutečně cenu, protože na to bude únor dostatečně dlouhý. Nemám teď na mysli nějakých přestupných 29 dní, ale pořádných, poctivých 31!

Rizika únorové socializace. Ne, únorové počasí neprospívá nikomu, snad kromě dealerů drog a alkoholu. Výzkumy ukazují, že přátelé i příbuzní mají v únoru přibližně o 30% větší šanci se pohádat kvůli nějaké maličkosti – zkrátka proto, že nejsou v optimální tělesné a duševní pohodě. Pocit nepohody snižuje hranici odolnosti nás všech a tak se i vyhlášený stoik koncem zimy stává rizikovým kontaktem.

Prevence je jednoduchá – nikam nechodit. V lese hrozí setkání s naštvaným jelenem, v hospodě s vytočeným sousedem, na chodníku se vzteklou domovnicí.

Fungujete na solární pohon. Práva naší menšiny – tedy lidí, kteří fungují na solární pohon – jsou po celá staletí zanedbávána. I my, v zimě zcela vyhaslí (protože zkrátka nemáme palivo), jsme nuceni v tomto období pracovat, chodit na nákupy, rozvážet děti na kroužky. Dosud nikoho nenapadlo zamyslet se nad tím, jak se pod tímto společenským tlakem cítíme! Ale to musí skončit. Jsme zkrátka jiní než běžní, obyčejní lidé. Potřebujeme, aby naše specifika byla brána vážně, a my se za ně mohli přestat stydět. A proto pojďme všichni společně hrdě prohlásit:

Konec útlaku! Přichází doba, kdy už se nebudu stydět za svou identitu solárního člověka. Fungovat na solární pohon je mi vrozené – nevybrala jsem si to – a proto na mě nemohou být v zimě kladeny stejné nároky, jako na většinovou společnost. Dneska nikam nejdu, zeptejte se na jaře!

Máte důležitou práci. Strašně ráda byste v únoru každý den dvě hodiny chodila venku svižnou chůzí. Dobře víte, jaké benefity by vám to přineslo. Posílení imunity. Navýšení svalové hmoty, úbytek tukové tkáně. Vylepšení kardiovaskulární kondice. Vaše duše by získala rozlet a možná by z ní i vypadla nějaká básnická bírka – a ta by se jistě prodávala tak skvěle, že byste si pak mohla koupit srub u nějakého jezera v Kanadě. To všechno víte, strašně byste chtěla, vaše duše i tělo tolik touží po šťastném rozběhnutí svěžím zimním vzduchem…

Jenže nemůžete. Po Novém roce jste si dala předsevzetí, že do konce února budete pracovat na svém vzdělání v oblasti filmové tvorby. Čeká na vás ještě několik stovek důležitých filmů na několika streamovacích platformách. Práce na seberozvoji je tvrdá, ale musíte ji podstoupit. Bez výmluv!

Jste paralyzována nedostatkem světla. Vědecké výzkumy opakovaně prokazují, že ke konci zimy už náš mozek velmi trpí nedostatkem přirozeného světla. Zažíváme ho totiž tou dobou už několikátý měsíc v řadě! Není proto divu, že kognitivní schopnosti našeho mozku jsou už poněkud oslabené. A je pro nás opravdu těžké ovládnout pouhou vůlí své přirozené, zvířecí instinkty.

Zdá se, že naším přirozeným instinktem je zalézt v zimě do své nory a odpočívat až do jara. Je téměř nemožné – a nejspíš i násilné a nepřirozené – se proti tomuto instinktu postavit. Jsme součástí přírody. Následujme své instinkty, i když na ně naše civilizace už trochu pozapomněla…

Akumulujete. Jestlipak znáte pojem “jarní únava”? No jak by ne, ta mrcha překvapí v březnu většinu z nás. Ano, přesně v té krásné době, kdy se rostlinky začínají klubat z hlíny a sluníčko nabírá sílu. Být v březnu unavená je pěkná otrava. Proto je důležité akumulovat energii předem. A každý fyzik vám vysvětlí během tří minut, že když akumulujete, je potřeba omezit výdej. Vědecké důkazy jsou nezvratné – a na nás je, abychom se podle nich zařídili. Blázni, kteří v únoru lyžují nebo brázdí blátivé lesy v pohorkách, si tak jen zadělávají na průšvih. Moudrý člověk se v tomto období doma obalí hned třemi dekami (prošívaná, fleecová a dekorativní plyšová navrch). Díky tomu mu neunikne opravdu žádná energie, a do jara vletí jako čerstvě vylíhnuté ptáče.

Posloucháte babičku. Možná je to už dávno, co vás babička vždycky v zimě napomínala, ať vás neofoukne. Ale vy na její rady dodnes vzpomínáte s láskou a slzou v oku. Naše dnešní společnost je nemocná kultem mládí – a kvůli tomu hloupě mrhá moudrostí, kterou za celý svůj život načerpali staří lidé. Sama si navíc dobře vzpomínáte, jaké nesmysly jste tvrdila bližním před dvaceti lety – a dobře víte, že dneska jste myšlenkově o hodně dál. A to je jen další důkaz dávné, pozapomenuté pravdy – starší lidé toho vědí o životě nejvíc, vyplatí se jim naslouchat!

Takže: když babička měla takové obavy z ofouknutí studeným zimním větrem, jistě dobře věděla, co říká. Pokud budou vaše zimní cesty směřovat jen od garáže k počítači a zpět, riziko ofouknutí se minimalizuje. Díky babi!

Musíte hlídat interiér. Vážně je někdo tak naivní, aby věřil že technika je bezchybná? Že nemohou zkrátka vypadnout pojistky? Že nemůže vypadnout nějaký drátek na vašem kotli? Že se nerozbije termostat na radiátoru? A co když dokonce topíte v krbovkách – všichni přece víme, jak je dřevo nevypočitatelné. Chvíli se tváří že je všechno v nejlepším pořádku a za půl hodiny vyhasne, jako by se nechumelilo. Jenže ono se chumelí!

Spoléhat na vytápěcí techniku se zkrátka nedá. A všichni známe mnoha měřeními prokázanou fyzikální pravdu, že když interiér příliš prochladne, náklady na jeho opětné vytopení jsou mnohem vyšší, než kdyby teplota zůstala konstantní. Z toho vyplývá jediné – nemůžete jít ven. Ano, rodina ať vyrazí na výlet, ale bohužel bez vás. Vy musíte sedět doma a hlídat funkčnost topení. Bohužel. Jinak byste se samozřejmě strašně ráda šla procházet tím mrznoucím mrholením venku. Ale vy to pro ně uděláte. Obětujete se.

Nezbývá tedy, než trčet doma a k tomu si jako odškodné připravit třeba horkou čokoládu s whisky… Život je řehole!

(psáno pro Ženu a život, fotku jsem cvakla v rakouském Gmundenu v jednom z mála dní, kdy chození venku dávalo i v zimě smysl)

The post 9 důvodů, proč v únoru nevystrčit nos z domu! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

I můj dech snad ruší svět

A strakapoud mě uslyší a zaklepe co nevidět

Na okno mlhou mléčné

V kuchyni vůně od myší

Zpožděnej netopýří let

Těžko to někdo rozliší jestli dnes bydlím tady já

Nebo slunéčko sedmitečné

Tak spinkej hajej spinkej

Lednovej dni bílej

Kolíbám tě zaklínám tě

Světlo zatím neposílej

Jenže já jsem slon v porcelánu

Když pokouším se v spícím ránu

Chodit jak kočka po mechu

Den venku čeká bez dechu

Po prvním zvuku lační

A tak se radši vzdám a řeknu

Tak se radši vzdám a řeknu:

No tak už si začni

Nojó tak už si začni

(Tahle moje sto let stará básnička mi už 14 dní zní v uších, tak jsem si řekla že asi chce vytáhnout na světlo Bóží – tady je. Natočily jsme ji se ségrou na desku Jen děcko se bojí. Zmrzlou lednovou růžičku jsem vyfotila mobilem kousek od našeho domu. Mějte se krásně v roce 2025!)

The post Myši appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Jak najít rovnováhu mezi láskou k jídlu a pohledem do zrcadla? Za co můžou hormony a co si děláme samy? Jak se zbavit závislosti na sladkém (a je to vůbec potřeba?). Jak je to s alkoholem? Existuje nějaký zázračný prášek nebo čaj? Jak to dělají ty bájné Francouzky, fakt mají nějaké fígly, nebo je to jen taková pověra? A co mám tedy vlastně jíst??

Ditu jsem kdysi slyšela přednášet a byla jsem nadšená z její kombinace realismu, vtipu a samozřejmě obrovských znalostí o tématu, které mě zajímalo. Od té doby jsem ji ráda oslovovala jako odbornici do svých článků o jídle.

Jednoho dne mi Dita napsala mail, že mě moc ráda čte – a jestli spolu nenapíšeme knihu… Obě jsme dost energické osoby, takže za pár dní už jsme seděly u Dity v kuchyni a u šálku senchy vymýšlely koncepci knihy. Bylo jasné, že to cítíme stejně.

Taky toho máme fakt hodně společného. Oběma je nám „něco přes pade“, milujeme skvělé jídlo, větrníky a prosecco (však jsme se s ním taky nechaly vyfotit na obálku!).

A taky máme podobný smysl pro humor a ironii, takže se nám psalo jako po másle! Díky tomu vznikla knížka veselá, svěží, a přitom pěkně napěchovaná vědecky ověřenými informacemi.

Ve středu 13. listopadu jsme ji pokřtily v Luxoru na Václaváku, a měly jsme skvělé kmotry – Janu Paulovou, Vendulu Pizingerovou a Petru Řehořkovou. (Ty krásné ruce na fotce nahoře ovšem samozřejmě patří Ditě!)

Naším cílem je, aby knížka byla hlavně UŽITEČNÁ, tak třeba dejte vědět, jestli pro vás funguje. My jsme si totiž s Ditou už zavedly takový rituál, že si ohlasy našich prvních čtenářek posíláme přes WhatsApp! 🙂

The post Vychází nová knížka – Gurmánkou navždy! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Když se ukázalo, že Tour letos bude procházet Provence, začala být nabídka atraktivní i pro mě. Rozhodli jsme se spustit na Jih a trochu to tam projezdit. Ubytování na pěti různých místech, každý den pár set kilometrů ve čtrnáct let starém červeném Citroenu… znělo to jako trošku riskantní záležitost. Nejsme zrovna adrenalinové typy. Zařídili jsme si všechna pojištění světa a pak se jen divili, že jde všechno jako po másle. Pardon, po beurre.

Je sedm ráno, sedím u psacího stolu v zámečku v horách. Když jsem tenhle byt rezervovala, nečekala jsem nic zvláštního – jmenuje se sice Le Chateau, ale cena byla stejná, jako když rezervuju chalupu ve Volarech… Dvě místnosti ve starém domě, klenby, starožitný nábytek, dvorek s růžemi… Trochu temné, ale má to atmosféru.

Přijeli jsme po dalším dni stráveném v provensálských kopcích – splavení, zaprášení, spálení od sluníčka, šťastní, těšící se na sprchu a vychlazené prosecco. Přivítala nás dlouhovlasá stará dáma s širokým úsměvem (aha, už chápu proč neodpovídá na maily). Jakmile zjistila, že dcera mluví francouzsky, spustila příval veselého štěbetání o fascinující historii domu. Krása, ale hlavně rychle jídlo do lednice. Celý den s námi putovaly sýry, klobásky, víno, všechno už nutně potřebuje chladit… Ajaj, není tu lednice?

Váhavě jsme po sobě pokukovali. Paní Mathilda si všimla našich rozpaků a pronesla návrh, který nás málem zabil. O patro výš před pár dny zemřela její sestra, tak si můžeme dát věci k ní do ledničky, jen ten byt ještě nestihla poklidit. Ale lednice už je prázdná, to jo!

Po prvotním šoku a ujišťování, že jí to vůbec nevadí, nás zavedla po staletími vyhlazeném mramorovém schodišti o patro výš. Byt její sestry vypadal přesně tak, jak ho před pár dny opustila. Léky poházené na stole, bunda pověšená přes opěradlo starožitné židle. Kožené pohorky u dveří. U pohovky poházené časopisy o zahradě, dopisy, knihy o malířství. Fotky vnoučat na krbové římse a mezi nimi papírky s telefonními čísly. Rychle jsme naházeli jídlo do prázdné ledničky a stydlivě, s pocitem naprosté nepatřičnosti, opustili to muzeum cizího života…

A pak jsme tam začali chodit. Odnášeli a přinášeli jsme jídlo a víno – a byt paní Juliette nám přišel čím dál víc známý. Líbí se mi. Líbí se mi i paní Juliette, ačkoliv ji nikdy nepotkám. Včera večer se mi přiznal i můj muž, že si to tam nenápadně prohlížel, protože z toho bytu sálá něco strašně příjemného. Musela to být čupr baba. Její byt je zařízen elegantně, ale užíván s veselou ležérností. Duch zámečku z 16. století tu cítíte i v moderním, trochu sportovním chaosu.

Sedím a dívám se z okna do tiché uličky horské vesnice. Jak se tady asi Juliette žilo? Mathilda večer někam odběhla a za chvíli už na nás mávala na náměstíčku ve veselém hovoru se sousedkami. Je to skvělé místo plné klidného života – dokonce i po životě.

Za chvíli půjdu nahoru pro mléko do kafe. Jako vždycky po příchodu pozdravím „bonjour“ a při odchodu zahlásím „merci, Madame“! Jsme už s Juliette tak trochu kamarádky. Škoda, že jsme se tu o pár dnů minuly.

Jestli jsme něco na naší cestě do Francie čekali, rozhodně to nebylo setkání s mrtvou zámeckou paní. Podle zpráv jsme čekali chaos, kriminalitu, arogantní prodavačky a nesympatické domácí. Místo toho všude potkáváme radost ze setkání a bezproblémový nadhled. A tak je to vždycky, všimli jste si? La vie est belle.

(Foceno mnou na mobil letos v Provence, psáno pro Ženu a život)

The post Dobré ráno, Juliette appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.