V lednu je ráno nejtišší
I můj dech snad ruší svět
A strakapoud mě uslyší a zaklepe co nevidět
Na okno mlhou mléčné
V kuchyni vůně od myší
Zpožděnej netopýří let
Těžko to někdo rozliší jestli dnes bydlím tady já
Nebo slunéčko sedmitečné
Tak spinkej hajej spinkej
Lednovej dni bílej
Kolíbám tě zaklínám tě
Světlo zatím neposílej
Jenže já jsem slon v porcelánu
Když pokouším se v spícím ránu
Chodit jak kočka po mechu
Den venku čeká bez dechu
Po prvním zvuku lační
A tak se radši vzdám a řeknu
Tak se radši vzdám a řeknu:
No tak už si začni
Nojó tak už si začni
(Tahle moje sto let stará básnička mi už 14 dní zní v uších, tak jsem si řekla že asi chce vytáhnout na světlo Bóží – tady je. Natočily jsme ji se ségrou na desku Jen děcko se bojí. Zmrzlou lednovou růžičku jsem vyfotila mobilem kousek od našeho domu. Mějte se krásně v roce 2025!)