„To je nějakej tichej blázen”, říkala mi kdysi maminka o pánovi, který u nás na zastávce cosi vykládal sám sobě. Vzpomenu si na něj vždycky, když se přistihnu při monologu u regálu s jogurty.
Samomluva je prý znakem vysoké inteligence a bohatého vnitřního života. Když jsem se tohle dočetla, dost se mi ulevilo. Je to rozhodně lepší varianta, než se obávat duševní poruchy. Když mi nedávno vyskočil titulek „Mluvíte sami se sebou? Možná jste geniální!”, vysloveně mě to potěšilo. To by chtěl každý, ne?
Bohužel si nejsem jistá, že to platí stoprocentně. Když potkávám na Smíchovském nádraží týpky, jejichž hlava se evidentně topí v moři pervitinu, mluví pro sebe o sto šest. Jejich genialita se pohybuje v takových výšinách, že ji coby prostá hospodyňka zkrátka nedokážu ocenit.
Moje monology, narozdíl od těch jejich, mívají přízemní témata. Organizuju si v hlavě, co mě ještě dneska čeká, a občas vypálím úlevné „na to kašlu!”. V obchodech procházím mezi regály a promýšlím následující tři dny. Mám vzít smetanu? Ne, ještě tam kelímek mám. Ale ty hrušky by to chtělo. Ne, minule jsem koupila kilo a pak se na tom akorát množily octomilky. Jé, rajčata v akci, beru! Ovládej se blbko (nadávám sama sobě), máš jich ještě tři kila na záhonku!
Potud mi to přijde relativně v pořádku. Podle odborníků právě takováto samomluva pomáhá člověku třídit informace a všechno dobře zorganizovat. Nahlas zformulovaná věta v mozku působí jako zpráva napsaná zvýrazňovačem – tak nějak si to zkouším představit. Když nahlas řeknu „udělám palačinky se špenátem”, v hlavě se to zařadí do kategorie „titulky”. Zatímco kdybych si to jen tak v duchu pomyslela, ztratí se to někde uvnitř plynulého textu.
Horší je, že občas se přistihnu při hlasitém komentování svých vlastních myšlenek. Procházím klidným podzimním městečkem z nádraží domů, kochám se ohnivými barvami listů a najednou řeknu nahlas: „Tybláho, to je nádhera”. Až pak zjistím, že právě procházím kolem hloučku puberťáků, kteří na mě hodí pobavený shovívavý pohled. Potud je to neškodné.
Bohužel si ale často v hlavě přehrávám situace, které mají do nádhery daleko. Zkuste si představit padesátiletou paní, jejíž obličej si navíc pamatujete z dávných dob z televize, která jde proti vám zamyšleně po chodníku a najednou pronese „bože to je idiot!”. Ačkoliv jsem si jistá, že mezi bohatým vnitřním životem a mořem pervitinu je závratný rozdíl, tady někde asi začíná určitá vnějšková podobnost…
Snažím se dávat si na tyto promluvy pozor. Ale víte, ono je to podvědomé! A dávat si pozor na něco podvědomého je podobně účinné, jako když vám sestřička před koňskou injekcí řekne „uvolněte se, paní Ponocná”.
Spousta lidí má pocit, že jejich duševní problémy začaly v době covidu. Já to mám přesně naopak! Mé duševní problémy v době covidu nebyly vidět! Mohla jsem si pro sebe breptat jak utržená ze řetězu, a každému to bylo jedno. Pokud to někdo zaslechl, stejně netušil, zpod kterého respirátoru to žvatlání vychází. Ta svoboda! Skutečná, nefalšovaná svoboda projevu. Někomu prý roušky svobodu braly – mně ji naopak přidaly.
Můj muž je na tom stejně jako já. Denně chodíme po domě a přeříkáváme si nahlas všechny své úvahy. Zatímco já drmolím „tákže, ještě ten prach kolem televize, ale pak už fakt musím sednout k fejetonu nebo nestihnu udělat ty bramboráky”, můj muž prochází kolem se slovy „jejda, já nezavolal Mírovi, takže kde mám vlastně telefon, sakryš dole v koupelně, no nic, každej krok se počítá.”
Buď jsme oba naprostí blázni – nebo spíš géniové s bohatým vnitřním životem, že?
