„Kolik pečeš druhů?” Tato otázka mě provází adventem stejně věrně jako koledy v supermarketech. Někdy je v tom prostá zvědavost (u hospodyní staré školy, které toto řeší s kamarádkami už 50 let). Někdy v tom cítím i škodolibost: Jestlipak ta televizní kuchařka ve skutečnosti vůbec peče? Odpovídám pokaždé stejně: „Tolik, kolik se mi zrovna chce.”
Můj postoj k cukroví se vyvíjí tak, jako se vyvíjí můj život – stejně jako třeba můj vztah k mužům, k U.S.A., nebo k práci na zahradě. Někdy láska, někdy otrávenost, někdy smíření. Nevidím na tom nic špatného – tohle je život.
- Jako dítě jsem nadšeně a neohrabaně vykrajovala a tvarovala. Moje vanilkové rohlíčky byly dlouho šišaté, a když jsem konečně dosáhla dokonalosti, bylo mi 17 a patlat se s cukrovím mi přišlo jako totální trapárna.
- Pak jsem se vdala, porodila děti, odstěhovala se na venkov, a najednou jsem cukroví zase chtěla. Atmosféra domácí idylky se bez něj nemohla obejít a já jsem zavilý atmosférotvůrce! Tak jsem začala péct jak divá, a taky uklízet, mýt okna, vytvářet s dětmi mezi okny mechové krajinky s vatovými ovečkami, věnce z šišek, chvojí a bobulek, svícny ze špalků a pomerančová vonítka… Jasně, že jsem všem bližním dávala jedlé dárky, přece je nebudu urážet něčím z obchodu!! No byla to nádhera, akorát jsem se pravidelně pod stromeček zhroutila s chřipkou, protože moje tělo se rozhodlo, že už toho má až po krk. S odstupem času musím říct, že ho hluboce chápu.
- Pak mi zestárly děti. Dokonce i ten nejmenší začal říkat, že už toho cukroví moc nesní, protože chce mít na břiše svaly a ne tuk, zatímco dělal svou třetí sérii sedů-lehů zaklíněn špičkami o dolní lem kuchyňské linky. Zbytek mé rodiny zaujal stejné stanovisko: moc toho nedělej, stejně si chci jen zobnout a pak už to nejíst. Tak jsem toho moc nedělala, tak šest až devět druhů podle času a nálady. Jenže v téže době jsem zjistila, že pro cukroví praktické myšlení neplatí.
Protože cukroví je umělecké dílo
Na cukroví neplatí jednoduché hospodyňkovské pravidlo „udělám toho tolik, kolik se sní”. Cukroví je svoboda, umění, radost ze života – když chcete. Pokud to cítíte takhle, můžete ho upéct 67 druhů, jako ztřeštěná mladá dáma Hanka, kterou hrdě počítám do své široké rodiny, a z jejíhož archívu jsem ukradla úvodní fotku. Hanka peče prostě proto, že je posedlá a miluje to, takže celý advent po příchodu z práce roztápí troubu a “jede”. Proč to dělá, když nemusí? „Je to terapie… Vypne ti hlava, posloucháš koledy, popíjíš vínko…” Přecpání cukrovím a následných sto dvacet kilo nehrozí, protože: „Nejraději bys k tomu stejně přikusovala čerstvý chleba se škvarkovou pomazánkou.” Z toho vyplývá, že nejlepší způsob jak nepřibrat po Vánocích je upéct spoustu cukroví – aspoň na něj pak nebudete mít chuť!
Praktická žena ve mně se jí nedávno zeptala, proč to cukroví proboha neprodává, když ho před Vánoci napeče sto kilo? „Nikdy bych ho neprodala… je nezaplatitelné a jen z lásky… a to se nedá koupit.” Jo, chápete správně, že Hanka před Vánoci nakoupí papírové krabice a výsledek své předvánoční umělecké posedlosti spravedlivě rozdělí všem lidem, které má ráda.
Tak jestli vaše rodina chce „jen trochu na zobnutí”, stojíte před závažným rozhodnutím. Buď si řekněte, že vás to nebaví, chcete mít čas a energii na vánoční trhy a večírky a koncerty – a potom s klidem nakupte cukroví od cukráře, vemte si krabičku (za kytku a láhev portského) od tety a nekažte si Advent.
A nebo si řekněte, že cukroví milujete, a je to přesně to, co před Vánoci chcete dělat. Pak se do toho pusťte a buďte jako Hanka, ale jedině když to děláte s pocitem svobody a umělecké tvorby.
Cukroví je totiž nepovinné.
No a co vy? Kolik letos pečete? 😀