Rádi přemýšlíte nad budoucností? Já rozhodně! Vymýšlení plánů na různé budoucí situace mě uklidňuje už od dětství. Když mi bylo pět, měla jsem promyšlenou i skrýš před klekánicí.
Mám štěstí na tchýně. Život mě obdařil hned dvěma exempláři tohoto obávaného druhu – a obě jsou to chytré, veselé, praktické dámy, které mi už celá léta poskytují dostatek inspirace.
Jedna z nich můj život obohatila rčením „všechno je vždycky jinak”. Kdysi dávno jsem ho vnímala jako běžné konverzační povzdechutí. Sedíme v sobotu v kuchyni a probíráme změnu plánů na dovolenou. Jana jde na operaci kyčle. Všechno je vždycky jinak, Karčo.
Postupem času v této větě odkrývám další a další hlubiny. Zjistila jsem například, že nemá cenu se čehokoliv bát. Ono se to nejspíš nestane. Stane se něco jiného, co vás vůbec nenapadlo, a tím pádem jste se toho ani nemohli bát.
Naneštěstí to funguje i s našimi velkými plány. Když si sepíšu, co se chystám v příštích letech dělat, můžu si být naprosto jistá, že bude všechno jinak. V době, kdy spřádám plány, má třeba o existenci nějakého covidu potuchy jen pár netopýrů v jeskyni blízko Wu Chanu. A pak o něm ví najednou celý svět a všechno je jinak.
To ale nemusí být ani dobré, ani špatné. Je to prostě jiné. Když si naplánujete, že odletíte do Toronta za novou prací a najednou zjistíte, že jste těhotná (už jste ani nedoufala), musíte během pár hodin překlopit svou vizi budoucnosti. Moc jste si to kdysi přála, teď se to vůbec nehodí, ale zároveň – třeba už ta šance nikdy nebude…
Chápete? Všechno je vždycky jinak.
Tuhle větu by měl každý dostat k osmnáctinám vytesanou do kamene. Ušetřilo by to lidstvu tolik trápení a zklamání. Většina frustrací starší generace vychází z nenaplněných dávných představ. Byl váš plán stát se vyhledávanou zubařkou, jenže těsně před dokončením studia se to nějak zvrtlo. Ale kdo říká, že ta původní cesta byla jediná správná? Není náhodou ta vaše úplně v pořádku?
Kdo se naučí žít s heslem „všechno je vždycky jinak”, získá do života superschopnost. Dneska se jí módně říká „resilience”, asi proto, že v češtině pro ni neexistuje dokonale výstižné slovo. Dalo by se říct „přizpůsobivost”, jenže to má malounko negativní nádech (přizpůsobiví byli přece i lidé, kteří se za války přidali k nacistům a pár let po válce ke komunistům, že?).
Skutečná přizpůsobivost je jiná. Možná jí spíš říkejme „radostná otevřenost”. Vyhlídla jsem si na internetu smaragdové hedvábné šaty a vydala se pro ně do města. Ujel mi vlak, takže jsem zmokla na nádraží a mezitím ty poslední v mé velikosti prodali. Pojedu naštvaná domů, nebo tu situaci proměním v něco nečekaného? Zavolám Hance, se kterou se už půl roku domlouvám se že se „někdy” potkáme. Dáme si svařák a bude z toho nejlepší večer tohoto října…
Stačí přijmout myšlenku, že všechno je vždycky jinak. A díky tomu se netrápit předtuchou, co hrozného by se mohlo stát (bude to nejspíš jinak!). Ani se neupínat na představu, co skvělého se musí stát (bude to dost možná jinak).
Prostě se otevřít životu a dělat to, co je nejlepší právě teď.
(vyfoceno mobilem letos v srpnu v Kamenné Horce – přespávali jsme v autě u krásného Lučního baru.)
