Kamarádi, a protože se neflákám, taky mám jednu novou knížku! Teda, není tak úplně moje, spíš v ní tak jako přicmrndávám třem mnohem lepším odbornicím… Jak to celé vzniklo?

Loni mě na obezitologické konferenci v IKEMu oslovila Iva Málková, že bychom měly napsat tuhle knížku. Překvapila mě. Iva, psycholožka, zakladatelka STOBu, která už skoro 40 let prosazuje „hubnutí hlavou“, chce něco psát o Ozempicu a Mounjaru? Jenže ona mi to vysvětlila, se svým typickým temperamentem: „Hele, ty lidi to vyfasujou u obvoďáka a vůbec nevědí, co maj dělat, ten doktor nemá čas jim to vysvětlit a ani to často neví. Takže si můžou i uškodit, protože přestanou jíst, jdou do podvýživy, prostě chce to shrnout, co ty léky dělaj a proč…“
Iva je vizionářka, takže mi přes noc došlo, že má pravdu. Přibraly jsme do týmu ještě dvě lékařky – Ditu Pichlerovou (se kterou jsem psala Gurmánku) a Václavu Kunovou (výživářka a taky výborná kuchařka).

Knížka vychází právě teď a myslim že je velmi užitečná jak pro lidi, co váhaj, tak hlavně pro všechny, kdo ty léky už berou. Protože „jen si to píchat“ prostě nestačí, to by člověku mohlo i ublížit. Je potřeba vědět, co a jak. Doufáme, že ta knížka bude užitečná i pro lékaře, protože celá ta věc je nová a tady jsou všechny informace na jednom místě.

Sdílím pozvánku na křest, který proběhne už v úterý v Luxoru, ale hlavně bude knížka samozřejmě ve všech knihkupectvích a e-shopech.

The post Nová éra hubnutí – další knížka je na světě! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Kalendář našich koncertů do konce letošního roku najdete tady.

Na náš koncert 22. října v Malostranské besedě už zbývá jen posledních pár lístků, takže buď neváhejte, nebo netruchlete – kdyžtak se uvidíme na jaře, tam se nám rýsuje další pražský koncert.

Náš první společný singl – písničku Vraní hodina, najdete tady na Youtube.

Máme velkou radost, že se písnička zalíbila v redakci hudebního serveru Headliner natolik, že s námi udělali náš jubilejní první rozhovor :-).

Na listopad chystáme další překvapení, takže sem třeba občas koukněte. Všechny novinky dáváme také na naše facebookové profily a stránky. 

Pořadatelé: pokud máte pocit, že byste nás chtěli na vaši akci, napište:  karolina.kamberska@gmail.com.

The post Kamberská & Ponocný: drby, koncerty atd. appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Pozoruhodný je, že v první sloce zpívám “to nám sobota pěkně začíná”, a ten telefonát nakonec fakt přišel v sobotu ráno. Myslim že to ségra nějak řídila, stejně jako si odchod z našeho světa symbolicky naplánovala na noc z Velkýho pátku na Bílou sobotu. Divoženka do posledního dechu.

Věřim ze tahle pisnička vypráví o Lu takový, jaká byla. Se všim smíchem, lehkostí, hořkostí i ultimátní divokostí. 🖤🥷

Tady je video: Kamberská & Ponocný: Vraní hodina.

Kdybyste chtěli zavzpomínat na Steinovky, přijďte 22. října do Malostranské besedy v Praze. Místo ségry tam se mnou bude hrát můj muž Honza, prostě zase “zpívá celá rodina”. Ale Lu tam jistě bude taky, sarkasticky komentovat od nebeskýho báru. 🙂

The post Vraní hodina (píseň pro divoženku Lu) appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Co naděláme. V životě se mi osvědčily strategie, rafinovaně podstrčené mými předky. Třeba se mi líbí, když je ženská ochotná věnovat pár let svého života dětem. A když chlap umí přenést těžké kufry z bodu A do bodu B místo vzdychání, že se dneska nějak necítí.

Vím, je to nechutně zpátečnické, ale nikomu to nevnucuju. Znám totiž holky i kluky, co si to vyřešili opačně a jsou evidentně šťastni. Každému přeju, ať si najde vlastní cestu a ostatním nebere tu jejich.

Ale svoje hranice mám, to mi věřte! Jednou z nich jsou číšníci, kteří přesně vědí, co si jako ženská mám dát!

Kdysi jsme se s kamarádkami trumfovaly nejlepšími hospodskými příhodami. Maruška vyrůstala mezi malebnými žernoseckými vinicemi a tak není divu, že si brzy udělala sommeliérský kurz. Jako znalkyně vína tak hledá v restauraci vždycky to nejlepší  k vybrané lahůdce, čímž uvádí obsluhu do transu. O vinný lístek si říká ona, ale číšníci ho dají do ruky jejímu muži. Vezme si ho od něj, prostuduje, a následně číšníkovi nadiktuje jaké víno k jakému pokrmu. Dobří muži v bílých košilích často neváhají její znalosti ohodnotit obdivnou poznámkou. Protože fakt, že by se ženská vyznala ve vínech, je pro ně zkrátka šokující. Za nejlepší Maruška považuje hlášku “ááá, je vidět že dáma je vypitá!”. Převzaly jsme ji do našeho konverzačního arzenálu a kdykoliv se nebožačka s něčím pochlubí, některá z nás pronese: nojo, ty seš zkrátka vypitá!

Když už jsme u alkoholu, zajímavá je také představa, že chlapi pijí panáky a ženské víno. Znám spoustu dvojic, kde je to naopak. Někomu je po víně těžko, zatímco panák ho osvěží. Je to možná otázka metabolismu, možná nízkého tlaku, ale kupodivu to není vůbec otázka pohlaví. Jenže když můj muž objedná sklenku alsaského ryzlinku a kouřové whisky Laphroaig, můžeme se vsadit, že číšník postaví whisku před něj a ryzlink přede mě, aniž by se na cokoliv zeptal. A když už se zeptá a zjistí krutou pravdu (že milovnicí single malt whisky jsem u nás doma já), zaskočí ho to tak, že neovládne obličej a vyvalí oči. V tu chvíli mívám neodolatelnou chuť pronést: netušíte příteli, kde by se tu dal koupit kvalitní havanský doutník? 

Když si objednáme výpečky se zelím a salát s kozím sýrem, je nad slunce jasné, že výpečky jsou pro chlapa! (co by to bylo za chlapa, aby jedl salát a ne výpečky?) Když si na snídani objednáme bůčkovou pomazánku a palačinky s ovocem, palačinky automaticky přistanou ke mně (žádná slušná ženská nesnídá bůčkovou pomazánku, ne?).

Před pár dny mě ovšem zaskočil žoviální číšník v hospůdce u nás na kopci. Přišli jsme ve třech. Kluci si objednali tortillu s kuřecím masem. Já, milovnice zvěřiny, jsem okamžitě zmerčila kance se šípkovou omáčkou. Paráda!

Ukecaný pán s širokým úsměvem přináší jídlo k našemu stolu a kance automaticky staví před mého muže. Gestikulujeme, že kanec patří mě! Pán se potutelně zasměje a utrousí: tak to zírám, já bych tipoval jiného kance.

Takže přátelé, abyste věděli, kanec jsem u nás doma já. Nedá se nic dělat. Jsi to, co jíš. A teď se loučím – jdu si otevřít lahváče a k němu spást pár utopenců. 

—

P.S.: Nevím co by si o mně pán pomyslel, kdyby navíc tušil že do kančího guláše přidávám RUM! Toho by se přece slušná holka netkla ani dvoumetrovou tyčí. To už bych byla určitě kanec na druhou! 

The post Kdo je tady kanec? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Bohužel taky nevratná, protože ségru si čím dál víc brala duševní nemoc. Když jsme končily s hraním, bylo to ještě: „ona se chová fakt divně, takhle se nedá fungovat“. Až později mi začalo docházet, že je zkrátka nemocná.

Achjo. To by bylo na dlouhé vyprávění – a obávám se že to není na web… Přesto si říkám, že je aspoň trochu potřeba o těhle věcech veřejně mluvit. To, že se o nich špitá někde za rohem, neprospívá ani nemocným, ani jejich rodinám. Proč? Protože pak máte pocit, že jde o něco nepatřičného, co se děje jen vám. Stydíte se o tom mluvit, psát, požádat o pomoc. Když se mě někdo ptal, proč už nehrajeme, většinou jsem zkrátka mlžila. To, co se dělo doopravdy, věděli jen nejbližší kamarádi.

Ségra se nakonec rozhodla nevrátit z procházky na svou oblíbenou vyhlídku nad rodným Děčínem. Opustila nás letos o Velikonocích.

A my vzpomínáme na její královská léta! Cítíme, jak se její duše osvobodila z klece nemoci. Kdesi lítá, a je vděčným tématem našich hovorů. Zažili jsme s ní spoustu srandy, byla mistryní ironie a vtipu! Jednou nám s Honzou vyčetla „vy jste ale hrozný suchaři!“. Museli jsme uznat že má pravdu – zatímco ona (jako jediná) divoce tančila na odpoledním hudebním festiválku, nám bylo příjemnější sedět v trávě a jen si vychutnávat atmosféru. Nechali jsme ji v jejím extatickém tanci samotnou, protože jsme ji nestíhali… Toužili jsme po klidu, ji nabíjel neklid. Přijde mi to jako metafora posledních let jejího života.

Pokud si chcete zavzpomínat s námi, doražte na festival Slunovrat do Opavy. V pátek 19. června si v 18.00 budeme v Klubu ART hodinu hrát staré Steinovské písně, ale i pár nových kousků, co jsem napsala v poslední době. Mluvím v množném čísle, protože se mnou zahraje můj muž Honza Ponocný. A protože v jednom plátku napsali, že v Opavě vystoupí Sestry Steinovy, možná z toho bude překvapení roku a ta Lu se fakt objeví. 🙂

The post Vzpomínka na Steinovky… (19. června v Opavě) appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

„To je nějakej tichej blázen”, říkala mi kdysi maminka o pánovi, který u nás na zastávce cosi vykládal sám sobě. Vzpomenu si na něj vždycky, když se přistihnu při monologu u regálu s jogurty. 

Samomluva je prý znakem vysoké inteligence a bohatého vnitřního života. Když jsem se tohle dočetla, dost se mi ulevilo. Je to rozhodně lepší varianta, než se obávat duševní poruchy. Když mi nedávno vyskočil titulek „Mluvíte sami se sebou? Možná jste geniální!”, vysloveně mě to potěšilo. To by chtěl každý, ne?

Bohužel si nejsem jistá, že to platí stoprocentně. Když potkávám na Smíchovském nádraží týpky, jejichž hlava se evidentně topí v moři pervitinu, mluví pro sebe o sto šest. Jejich genialita se pohybuje v takových výšinách, že ji coby prostá hospodyňka zkrátka nedokážu ocenit.

Moje monology, narozdíl od těch jejich, mívají přízemní témata. Organizuju si v hlavě, co mě ještě dneska čeká, a občas vypálím úlevné „na to kašlu!”. V obchodech procházím mezi regály a promýšlím následující tři dny. Mám vzít smetanu? Ne, ještě tam kelímek mám. Ale ty hrušky by to chtělo. Ne, minule jsem koupila kilo a pak se na tom akorát množily octomilky. Jé, rajčata v akci, beru! Ovládej se blbko (nadávám sama sobě), máš jich ještě tři kila na záhonku!

Potud mi to přijde relativně v pořádku. Podle odborníků právě takováto samomluva pomáhá člověku třídit informace a všechno dobře zorganizovat. Nahlas zformulovaná věta v mozku působí jako zpráva napsaná zvýrazňovačem – tak nějak si to zkouším představit. Když nahlas řeknu „udělám palačinky se špenátem”, v hlavě se to zařadí do kategorie „titulky”. Zatímco kdybych si to jen tak v duchu pomyslela, ztratí se to někde uvnitř plynulého textu.

Horší je, že občas se přistihnu při hlasitém komentování svých vlastních myšlenek. Procházím klidným podzimním městečkem z nádraží domů, kochám se ohnivými barvami listů a najednou řeknu nahlas: „Tybláho, to je nádhera”. Až pak zjistím, že právě procházím kolem hloučku puberťáků, kteří na mě hodí pobavený shovívavý pohled. Potud je to neškodné.

Bohužel si ale často v hlavě přehrávám situace, které mají do nádhery daleko. Zkuste si představit padesátiletou paní, jejíž obličej si navíc pamatujete z dávných dob z televize, která jde proti vám zamyšleně po chodníku a najednou pronese „bože to je idiot!”. Ačkoliv jsem si  jistá, že mezi bohatým vnitřním životem a mořem pervitinu je závratný rozdíl, tady někde asi začíná určitá vnějšková podobnost…

Snažím se dávat si na tyto promluvy pozor. Ale víte, ono je to podvědomé! A dávat si pozor na něco podvědomého je podobně účinné, jako když vám sestřička před koňskou injekcí řekne „uvolněte se, paní Ponocná”.

Spousta lidí má pocit, že jejich duševní problémy začaly v době covidu. Já to mám přesně naopak! Mé duševní problémy v době covidu nebyly vidět! Mohla jsem si pro sebe breptat jak utržená ze řetězu, a každému to bylo jedno. Pokud to někdo zaslechl, stejně netušil, zpod kterého respirátoru to žvatlání vychází. Ta svoboda! Skutečná, nefalšovaná svoboda projevu. Někomu prý roušky svobodu braly – mně ji naopak přidaly.

Můj muž je na tom stejně jako já. Denně chodíme po domě a přeříkáváme si nahlas všechny své úvahy. Zatímco já drmolím „tákže, ještě ten prach kolem televize, ale pak už fakt musím sednout k fejetonu nebo nestihnu udělat ty bramboráky”, můj muž prochází kolem se slovy „jejda, já nezavolal Mírovi, takže kde mám vlastně telefon, sakryš dole v koupelně, no nic, každej krok se počítá.”

Buď jsme oba naprostí blázni – nebo spíš géniové s bohatým vnitřním životem, že?

The post Kdopak to mluví? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Kdybyste si chtěli příběh přečíst, vězte že je jednou ze sedmi povídek této knihy, a ty další mají na svědomí autorky které uvidíte na fotce níže. Simona Bohatá, Jana Jašová, Klára Kubíčková, Klára Mandausová, Sára Saudková a Lucie Šilhová.

Každá je úplně jiná – jak spisovatelka, tak povídka, to dá rozum!

Možná je to dobrý tip na dárek. 😀 (ne, vůbec nechci napovídat, ale včera už jsem na Smíchově viděla blikající hvězdy a svítící tramvaj!!)

Podrobnosti najdete třeba tady: https://www.databazeknih.cz/knihy/kolik-ma-kocka-zivotu-580982

The post Kolik má kočka životů – třeba ta, která pije whisky? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Mám štěstí na tchýně. Život mě obdařil hned dvěma exempláři tohoto obávaného druhu – a obě jsou to chytré, veselé, praktické dámy, které mi už celá léta poskytují dostatek inspirace.

Jedna z nich můj život obohatila rčením „všechno je vždycky jinak”. Kdysi dávno jsem ho vnímala jako běžné konverzační povzdechutí. Sedíme v sobotu v kuchyni a probíráme změnu plánů na dovolenou. Jana jde na operaci kyčle. Všechno je vždycky jinak, Karčo.

Postupem času v této větě odkrývám další a další hlubiny. Zjistila jsem například, že nemá cenu se čehokoliv bát. Ono se to nejspíš nestane. Stane se něco jiného, co vás vůbec nenapadlo, a tím pádem jste se toho ani nemohli bát.

Naneštěstí to funguje i s našimi velkými plány. Když si sepíšu, co se chystám v příštích letech dělat, můžu si být naprosto jistá, že bude všechno jinak. V době, kdy spřádám plány, má třeba o existenci nějakého covidu potuchy jen pár netopýrů v jeskyni blízko Wu Chanu. A pak o něm ví najednou celý svět a všechno je jinak.

To ale nemusí být ani dobré, ani špatné. Je to prostě jiné. Když si naplánujete, že odletíte do Toronta za novou prací a najednou zjistíte, že jste těhotná (už jste ani nedoufala), musíte během pár hodin překlopit svou vizi budoucnosti. Moc jste si to kdysi přála, teď se to vůbec nehodí, ale zároveň – třeba už ta šance nikdy nebude…

Chápete? Všechno je vždycky jinak.

Tuhle větu by měl každý dostat k osmnáctinám vytesanou do kamene. Ušetřilo by to lidstvu tolik trápení a zklamání. Většina frustrací starší generace vychází z nenaplněných dávných představ. Byl váš plán stát se vyhledávanou zubařkou, jenže těsně před dokončením studia se to nějak zvrtlo. Ale kdo říká, že ta původní cesta byla jediná správná? Není náhodou ta vaše úplně v pořádku?

Kdo se naučí žít s heslem „všechno je vždycky jinak”, získá do života superschopnost. Dneska se jí módně říká „resilience”, asi proto, že v češtině pro ni neexistuje dokonale výstižné slovo. Dalo by se říct „přizpůsobivost”, jenže to má malounko negativní nádech (přizpůsobiví byli přece i lidé, kteří se za války přidali k nacistům a pár let po válce ke komunistům, že?).

Skutečná přizpůsobivost je jiná. Možná jí spíš říkejme „radostná otevřenost”. Vyhlídla jsem si na internetu smaragdové hedvábné šaty a vydala se pro ně do města. Ujel mi vlak, takže jsem zmokla na nádraží a mezitím ty poslední v mé velikosti prodali. Pojedu naštvaná domů, nebo tu situaci proměním v něco nečekaného? Zavolám Hance, se kterou se už půl roku domlouvám se že se „někdy” potkáme. Dáme si svařák a bude z toho nejlepší večer tohoto října…

Stačí přijmout myšlenku, že všechno je vždycky jinak. A díky tomu se netrápit předtuchou, co hrozného by se mohlo stát (bude to nejspíš jinak!). Ani se neupínat na představu, co skvělého se musí stát (bude to dost možná jinak). 

Prostě se otevřít životu a dělat to, co je nejlepší právě teď.

(vyfoceno mobilem letos v srpnu v Kamenné Horce – přespávali jsme v autě u krásného Lučního baru.)

The post Všechno je vždycky jinak appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Snažím se pořád aktualizovat svůj systém! Už jsem přešla od stádia „nesnáším telefon” (14 let, pevná linka na chodbě) do stádia „musím omezit závislost na telefonu” (48 let, mobil vždy a všude). Načítám nová slova, vymazávám zastaralé aplikace ve svém mozku – a stejně je to málo! Když jsem se pokoušela založit Identitu občana, málem jsem prohodila počítač oknem. Vždycky když se povedlo prolézt na další stránku (vyplněním citlivých osobních údajů do dalšího tajemného dotazníku), objevilo se nějaké „jejda, něco se nepovedlo” – a vrátilo mě to nazpátek. Identitu občana tedy nemám. Snad dokážu ještě nějakou dobu žít v digitální společnosti jako černý pasažér!

Nějaké setkání s roboty už máme za sebou všichni. Některá jsou fajn – třeba když vám dortík v kavárně přiveze malý robůtek. Jiná člověka uvedou do stavu vzteku a beznaděje. Jako roboti na telefonu, kteří postupně okupují call centra.

Nedávno jsem si objednala z e-shopu krásnou lampu na čtení. Elegantní, luxusní, silné světlo, konec mžourání při dušičkovém šeru staré lampy… Už jsem se nemohla dočkat, jak pod ni sednu s knihou, a zřejmě díky téhle nedočkavosti jsem udělala osudovou chybu. Zapomněla jsem ve formuláři vyplnit číslo domu.

Kurýr známé přepravní společnosti k nám do ulice jezdí pořád, už nám doručil desítky balíků a zná nás jménem. Jenže do jeho auta se naše lampa ani nedostala. Robot kdesi vyhodnotil, že adresa je neúplná, a tím to pro něj skončilo. Po týdnu čekání přišla zpráva, že zásilka byla jako nedoručitelná uložena na depu Unhošť. Zapátrala jsem v mailu a objevila svou chybu s číslem domu.

Tak to je brnkačka, cinknu tam a doplníme čísílko! Na webu přepravní společnosti jsem našla kontakt a zvesela volala, abych si nasypala popel na hlavu.

Hlas na druhém konci drátu mě ale nesoudil. Řekl, že mému požadavku nerozumí, a jestli ho můžu zopakovat. Zkušela jsem asi deset různých formulací, změnu adresy doručení i pokusy o návrat do doručovacího formuláře, ale všechny mé požadavky zkrachovaly. Potřebuju zadat přepravní číslo, či co – jenže nedoručitelná zásilka už ho nemá. Tak jsem to pochopila, aniž by se mnou kdokoliv prohodil slovo. Robot jen opakoval, že mi nerozumí.

No nic, zajedu do té Unhošti. Někde se jim tam válí. Jsem ovšem natolik příčetná, abych tam zavolala předem, přece jen je to jeden ze tří největších přepravců. Tuším, že tam moje lampa nebude stát sama v koutě a plakat. Snad mi ji zvládnou najít a připravit. Volám přímo na depo. Robot nechápe. Vyzvednout něco na depu osobně není v nabídce. To dá rozum.

Celou tu dobu jsem zoufale toužila po komunikaci s živým člověkem. Paní Věruška nebo Jitka by se zasmála, našla by mě v počítači a adresu upřesnila. Jak to říct, aby to robot pochopil? Zkoušela jsem leccos. Přepojte mě prosím na operátora. Prosím, mohla bych mluvit s živým člověkem? Sedí tam do hajz.u někdo s mozkem??

Po několika dnech zoufalství mě zachránila paní z e-shopu. Ten má ještě stále lidské rozměry, a tak tam zatím sedí žena jménem Mária. Prodejci zdá se mají šanci jednat s dopravcem napřímo, a tak se jí po třech dnech pokusů povedlo adresu upřesnit. Lampa netečně dorazila k naší brance.

Je moc pěkná. A navíc mě naučila ještě víc si vážit lidí. Omylných, občas nemocných, občas vlezlých, prostě lidí. Nikdy jsem je neměla tolik ráda! A proto se nebojím, že nás umělá inteligence připraví o lidskost. Naopak, naučí nás milovat lidi a vyhledávat jejich hřejivou přítomnost. 

(Psáno pro Ženu a život. Fotka je z letošního jara z úžasného hotelu Pawlik ve Františkových lázních.)

The post Mohla bych prosím mluvit s člověkem? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Jasňačka, že jsme měly radost už když jsme ji psaly! Ale teď máme navíc úžasnou zpětnou vazbu, včetně toho že knížka od začátku roku boduje v žebříčku nejprodávanějších knih (podle Svazu českých nakladatelů a knihkupců). V únoru se vyprodala, tři týdny dotiskávala – a dneska jsem zjistila, že hned po dotisku je zpátky v první desítce. Takže už určitě chápete, proč připojuji titulku kapitoly Dáma se sklenkou. Mám slavnostní pocit a prosecco už se chladí! 🙂

Všechny ohlasy si s Ditou přeposíláme, protože tetelit se radostí je v současnosti fakt důležitá součást psychohygieny. 😀 Tetelte se přátelé, tetelte se!

The post Z naší Gurmánky je bestseller, díky! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.