Kdybyste si chtěli příběh přečíst, vězte že je jednou ze sedmi povídek této knihy, a ty další mají na svědomí autorky které uvidíte na fotce níže. Simona Bohatá, Jana Jašová, Klára Kubíčková, Klára Mandausová, Sára Saudková a Lucie Šilhová.

Každá je úplně jiná – jak spisovatelka, tak povídka, to dá rozum!

Možná je to dobrý tip na dárek. 😀 (ne, vůbec nechci napovídat, ale včera už jsem na Smíchově viděla blikající hvězdy a svítící tramvaj!!)

Podrobnosti najdete třeba tady: https://www.databazeknih.cz/knihy/kolik-ma-kocka-zivotu-580982

The post Kolik má kočka životů – třeba ta, která pije whisky? appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Když se ukázalo, že Tour letos bude procházet Provence, začala být nabídka atraktivní i pro mě. Rozhodli jsme se spustit na Jih a trochu to tam projezdit. Ubytování na pěti různých místech, každý den pár set kilometrů ve čtrnáct let starém červeném Citroenu… znělo to jako trošku riskantní záležitost. Nejsme zrovna adrenalinové typy. Zařídili jsme si všechna pojištění světa a pak se jen divili, že jde všechno jako po másle. Pardon, po beurre.

Je sedm ráno, sedím u psacího stolu v zámečku v horách. Když jsem tenhle byt rezervovala, nečekala jsem nic zvláštního – jmenuje se sice Le Chateau, ale cena byla stejná, jako když rezervuju chalupu ve Volarech… Dvě místnosti ve starém domě, klenby, starožitný nábytek, dvorek s růžemi… Trochu temné, ale má to atmosféru.

Přijeli jsme po dalším dni stráveném v provensálských kopcích – splavení, zaprášení, spálení od sluníčka, šťastní, těšící se na sprchu a vychlazené prosecco. Přivítala nás dlouhovlasá stará dáma s širokým úsměvem (aha, už chápu proč neodpovídá na maily). Jakmile zjistila, že dcera mluví francouzsky, spustila příval veselého štěbetání o fascinující historii domu. Krása, ale hlavně rychle jídlo do lednice. Celý den s námi putovaly sýry, klobásky, víno, všechno už nutně potřebuje chladit… Ajaj, není tu lednice?

Váhavě jsme po sobě pokukovali. Paní Mathilda si všimla našich rozpaků a pronesla návrh, který nás málem zabil. O patro výš před pár dny zemřela její sestra, tak si můžeme dát věci k ní do ledničky, jen ten byt ještě nestihla poklidit. Ale lednice už je prázdná, to jo!

Po prvotním šoku a ujišťování, že jí to vůbec nevadí, nás zavedla po staletími vyhlazeném mramorovém schodišti o patro výš. Byt její sestry vypadal přesně tak, jak ho před pár dny opustila. Léky poházené na stole, bunda pověšená přes opěradlo starožitné židle. Kožené pohorky u dveří. U pohovky poházené časopisy o zahradě, dopisy, knihy o malířství. Fotky vnoučat na krbové římse a mezi nimi papírky s telefonními čísly. Rychle jsme naházeli jídlo do prázdné ledničky a stydlivě, s pocitem naprosté nepatřičnosti, opustili to muzeum cizího života…

A pak jsme tam začali chodit. Odnášeli a přinášeli jsme jídlo a víno – a byt paní Juliette nám přišel čím dál víc známý. Líbí se mi. Líbí se mi i paní Juliette, ačkoliv ji nikdy nepotkám. Včera večer se mi přiznal i můj muž, že si to tam nenápadně prohlížel, protože z toho bytu sálá něco strašně příjemného. Musela to být čupr baba. Její byt je zařízen elegantně, ale užíván s veselou ležérností. Duch zámečku z 16. století tu cítíte i v moderním, trochu sportovním chaosu.

Sedím a dívám se z okna do tiché uličky horské vesnice. Jak se tady asi Juliette žilo? Mathilda večer někam odběhla a za chvíli už na nás mávala na náměstíčku ve veselém hovoru se sousedkami. Je to skvělé místo plné klidného života – dokonce i po životě.

Za chvíli půjdu nahoru pro mléko do kafe. Jako vždycky po příchodu pozdravím „bonjour“ a při odchodu zahlásím „merci, Madame“! Jsme už s Juliette tak trochu kamarádky. Škoda, že jsme se tu o pár dnů minuly.

Jestli jsme něco na naší cestě do Francie čekali, rozhodně to nebylo setkání s mrtvou zámeckou paní. Podle zpráv jsme čekali chaos, kriminalitu, arogantní prodavačky a nesympatické domácí. Místo toho všude potkáváme radost ze setkání a bezproblémový nadhled. A tak je to vždycky, všimli jste si? La vie est belle.

(Foceno mnou na mobil letos v Provence, psáno pro Ženu a život)

The post Dobré ráno, Juliette appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

K receptu na med přidávám hned i recept na naši aktuálně nejoblíbenější domácí limonádu. Říkáme jí kopřiváda, tak si zkuste tipnout, z jaké je bylinky… 😀 No ano, z té žahavé královny bylin, kterou už staré bylinkářky používaly k jarním čajům na čištění krve. Když jsem ale svým dětem řekla podle staré kuchařky, že kopřivová limonáda je krvečistící, zatvářily se dost vyděšeně. Takže prosímvás ne, dneska se tomu říká „detoxikační“!

Kopřiva je plná minerálů a milujeme ji třeba i jako špenát. Výluh z kopřiv na jaře používám i na opláchnutí vlasů, a ačkoliv to dělám beze svědků, rodina pak chodí a řiká „tyjo máš krásně lesklý vlasy“, takže něco na tom asi bude… Nebo je to tím karanténním klidem, že si vůbec někdo všimne že mám něco na hlavě??

Pampeliškový med

(na čtyři cca 2,5 dcl skleničky)

250 květů pampelišek

1 litr vody

1 větší citron, ideálně bio

1 kg cukru, lépe přírodní třtinový

Květy nasbírejte kolem poledne za slunného dne. Doma je namočte do velkého hrnce s vodou a párkrát lehce promíchejte, aby vyplavali případní černí broučci a smetí. Vylovte co je potřeba a očištěné pampelišky ještě jednou propláchněte v cedníku. Dejte zpátky do čistého hrnce, přidejte litr vody a omytý citron nakrájený na tenké plátky. Vařte 15 minut. Tuto směs pak nechte přes noc stát.

Druhý den pečlivě přeceďte do kastrolu se silnějším dnem (ideální je vyložit cedník hustou utěrkou). Do přeceděného vývaru z pampelišek vmíchejte cukr a pomalu zahřívejte. Za občasného promíchání vařte velmi mírným varem, dokud nedosáhnete hustoty medu. Vychladlý med je trochu hustší než horký – takže konečnou hustotu nejlépe zjistíte, když lžičkou trošku nalijete na porcelánový talířek a necháte vychladnout… Hotový med slijte do vyvařených sklenic, uzavřete a nechte vychladnout víčkem dolů.

TIP: vzpomínáte na pampeliškovou knihu od Jany Vlkové?

Kopřiváda

Na 1 litr kopřivády:

hrst čerstvých nebo sušených kopřiv

2 dcl vroucí vody

3 lžíce pampeliškového medu

1,5 citronu (ideálně bio, množství upravte podle chuti)

0,8 l perlivé vody

hrst kostek ledu

případně na ozdobu: snítka máty nebo meduňky

Opláchnuté kopřivy dejte do hrnku a zalijte vroucí vodou. Nechte luhovat 15 minut. Mezitím si pokrájejte citron na tenké plátky. Pokud nemáte biocitron, možná se rozhodnete šťávu z citronu jen vymačkat a nepoužívat celé řezy i s kůrou, to záleží na vás…

Když je čaj vyluhovaný, přeceďte ho do džbánu, rozmíchejte v něm med a přidejte citron (buď plátky, a nebo jen vymačkanou šťávu). Na ozdobu můžete vložit větvičku meduňky nebo máty. Přilijte perlivou vodu a vhoďte kostky ledu.

The post Pampeliškový med + jarní kopřiváda appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

A protože i na dovolené samozřejmě pracujeme, přivezla jsem vám na ni recept. Myslím že ho nutně potřebujete do sychravých podzimních dnů! O ponche jsme na Madeiře slyšeli poprvé, ale stane se jistě naším celoživotním průvodcem. Zatímco v létě vykouzlí tu pravou letní atmosféru, v zimě nás zásobí čerstvými vitamíny! (a kaloriemi, ale ty v zimě potřebujeme také, že?). 😀

Tradiční poncha se dělá z citronu (někdy s přídavkem pomeranče). Na ostrově ale najdete spoustu dalších variant. My si nejvíc oblíbili mandarinkovou, která je oproti té tradiční chuťově zajímavější.

Když nemáte pravý madeirský rum, nahraďte ho klidně jiným kvalitním bílým třtinovým rumem. Vyzkoušeno, rozdíl nepoznáte (nebo alespoň my nepoznali). Poměr surovin v receptu níže je orientační – záleží na tom, jak sladké/kyselé budete mít ovoce. Výsledná chuť by měla být silná, výrazná, sladkokyselá.

Rumu je v koktejlu velký panák, ale myslím že jako podzimní energy drink stejně poncha obstojí. Od doby, kdy mi jedna moravská řeholní sestra vysvětlila, že nejlepší lék na všechno je grog ze slivovice s medem s citronem, tuším že léčit můžou i další, podobné varianty! 🙂

Suroviny na mandarinkovou verzi:

(na 2 drinky)

1 dcl mandarinkové šťávy (nejlépe čerstvě vymačkané)

1 dcl bílého rumu

2 lžíce citronové šťávy

2 lžíce medu nebo třtinového cukru

2 kostky ledu

Postup:

Šťávu z mandarinek a citronu důkladně vymačkejte do misky a pak přes cedník přelijte do šejkru (nebo do zavařovací sklenice s víčkem, což je moje oblíbená domácká varianta šejkru). Můžete si také zaletět na Madeiru pro jejich speciální šlehátko, podobné dávné „kvrdlačce“, kterou používala moje babička!

Přidejte rum, med nebo cukr a led. Důkladně protřepejte, až se cukr a led rozpustí a poncha získá světlejší „našlehaný vzhled“ (ale dvě minuty vám na to stačí v pohodě).

Nalijte do menších skleniček a podávejte hned, dokud je poncha studená.

TIP: Tu nejtradičnější verzi ponchi najdete třeba tady. A pokud budete chtít k ponche něco přikousnout, myslím že tahle sladká lahůdka by k ní mohla výborně ladit!

The post Poncha. Tu zkrátka potřebujete! appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Tak jsme si udělali na konci srpna výlet do našeho oblíbeného ráje na Zemi – do Beskyd. Můj muž tam strávil kus dětství, takže vždycky ví, kam mě vytáhnout. Tentokrát padla volba na kopec Hrádek, protože je tam prý jeden z nejkrásnějších výhledů v Beskydech. No, když jsme snídali, bylo za oknem vidět asi za dva metry. Ale meteorologové věštili, že se to rychle protrhá. Tak jsme vyrazili.

Na Hrádek jsme se prodrali lesem plným hříbků a barevných holubinek, protáhli se pěšinkou kolem dřevěnice s obrovskou zahradou plnou zeleniny a paničkou, která pod stříškou vařila povidla a zvědavě nám nakukovala do košíku. Dokonalé. Nad chalupou se objevil horizont – a kolem nekonečná mlha. Výhled se nekonal, ale zato jsme objevili Alej dobra.

Jabloň za dobrý skutek

Je to místo, které vás naprosto okouzlí. Na louce podél turistické cesty pobíháte od stromku ke stromku, čtete si popisy starých horských odrůd jabloní a příběhy jednotlivých stromů. Je jich tady už několik desítek. Každý z nich sázel starosta některé vesnice na Jablunkovsku spolu s dobrým člověkem, kterého sám vybral. Na fotce níže si přečtěte, kdo s tímhle skvělým nápadem přišel a jak to celé funguje. Alej je volně přístupná, jablíčka si může utrhnout každý kolemjdoucí.

Připomnělo mi to pár týdnů starý zážitek, kdy jsme se rozloučili s oblíbenou paní učitelkou našich dětí tím, že jsme jí zasadili magnolii. Sázeli jsme společně, děti zpívaly a dospělí nenápadně sušili slzy dojetí, aby nevypadali jako citlivky. Naše rodičovská parta celé léto strom zalévala a myslím že z toho nápadu máme radost všichni dodnes, a budeme mít ještě dlouho.

Sucho, kůrovec, dobro

O to smutnější pocit mám, když jezdím po Čechách a vidím, kolik za letošní rok uschlo stromů v alejích i lesích. Všimli jste si toho také? U nás na Brdech je kolem silnic snad polovina stromů suchých. Ačkoliv v létě pěkně lilo, stromy už nezvládají několik let trvající sucho v hlubších vrstvách hlíny. Pro mě, celoživotní obdivovatelku přírody, je to depresivní pohled, ale dá se na to koukat i z jiného úhlu, jak si můžete přečíst v tomhle pěkném článku.

A dá se dělat i spousta dalších věcí. Třeba sázet stromy jako poděkování. Když vám někdo udělá radost, zasaďte mu strom. A pak o něj nezapomeňte pečovat (o dobrého člověka i o strom). Když už máme tu kůrovcovou kalamitu, poučme se od brouka a spusťme kalamitu dobra! 🙂

P.S.: A tohle jste viděli? Parádní nápad, doufám že se bude často opakovat!

The post Dobro najdete v Beskydech appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Můžete si dopřát i jeden vtípek – pokud místo běžného cukru použijete třtinový, sirup získá sytě zlatavou barvu. Pokud se u vás doma najdou láhve od whisky, rozhodně je použijte na uskladnění tohoto sirupu, se záměnami se pak užije spousta legrace! (vyzkoušeno za vás) Nemusíte je ani proplachovat – alkohol dezinfikuje, takže kapka na dně nezaškodí.

Ovšem co by byl bezový sirup bez receptu na Hugo! Objevila jsem ho kdysi v Itálii a velmi rychle se z něj u nás doma stal nejoblíbenější letní koktejl. Hugo má málo alkoholu a můžete do něj využít domácí bezový sirup a svoji mátu, takže je vlastně skoro „bio“. Ale hlavně – tím že je nízkoalkoholický, dá se snadno usrkávat uprostřed horkého dne, ale také je výborným společníkem pro dloooouhý letní večer…

Bezový sirup

40 květenství černého bezu
2 l vody
1,8 kg cukru (druh si zvolte sami)
šťáva z 5 citronů

Nejdřív si ve velkém hrnci převařte vodu – nechte ji několik minut projít varem a pak vypněte. Dejte ji vychladnout a mezitím si propláchněte květenství. Nemusíte to přehánět – pokud máte krásně čistá květenství bez hmyzu a prachu, klidně proplachování vynechte.

Pak je dejte do vychladlé vody v hrnci. Hrnec důkladně zakryjte a nechte stát do druhého dne na chladném místě. Nazítří vezměte druhý velký hrnec, dejte do něj síto vyložené vyžehlenou utěrkou a výluh z květů do hrnce přeceďte. Vsypejte cukr a míchejte, dokud se úplně nerozpustí. Sirup můžete i malinko zahřát, ale smí být maximálně vlažný. Pak přidejte vymačkanou šťávu z citronů (nejlépe přes jemné čajové sítko) a rozmíchejte.

Sirup rozlijte do sterilizovaných lahví, navrch zakápněte troškou alkoholu, zavíčkujte a uskladněte na chladném místě.

Hugo

5 lístků čerstvé máty
pár kostek ledu
50 ml sodovky
malý panák bezového sirupu
100 ml prosecca
skrojek limetky

Mátu trochu pomačkejte čistýma rukama, aby se z ní uvolnily vonné esence. Vložte ji spolu s kostkami ledu do velké vinné sklenice, zalijte sodovkou, sirupem a nakonec proseccem.
Skrojek limetky prsty trošku zmáčkněte směrem do sklenice, aby se uvolnila šťáva. Koktejl pijte brčkem.

TIP: Můžete se držet tohoto základního rozpisu, nebo si udělat Hugo méně či více alkoholické. To už nechám na vás a na příležitosti. Rozumné je třeba i v průběhu večera ubírat prosecco a přidávat sodovku.. 🙂

The post Bezový sirup (a zásadní recept na Hugo!) appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Knížku Pampelišky k jídlu si můžete koupit třeba u Jany na webu Kytky k jídlu.  Jana je vzděláním přírodovědkyně, což jí dává velkou výhodu. V knížce se tak dočtete spoustu věcí. které jste netušili. třeba jak je to s pověstnou hořkostí pampeliškových listů. Najdete tam i všemožná umělecká dílka s pampeliškovou tematikou – a samozřejmě recepty, od široce známého pampeliškového medu až po překvapivé nápady. Třeba kapary z pampeliškových poupat (ochutnala jsem a jsou parádní).

Omrkněte tedy třeba tenhle pampeliškový salát, do kterého můžete úspěšně použít přebytky velikonočního vaječného šílenství… Určitě pro vaše tělo i duši udělá víc, než skleníkové lupení, které teď koupíte v hypermarketech. A pokud už u vás pampelišky odkvétají, třeba vás inspiruje i článek Srdečné pozdravy z divočiny. 

Salát s vejcem a se špekem

Suroviny:

400 g pampeliškových listů

200 g dobrého, prorostlého, tučného uzeného masa nebo špeku

4 lžíce balzamikového octa

sůl a pepř

4 vejce

100 – 200 ml 8% octa na vaření vajec

Postup:

Pampeliškové listy dobře omyjte a nakrájejte napříč na plátky nebo užší nudličky. Používejte raději části listů „od země“. Konce bývají více hořké.

Uzené maso nakrájejte na kostičky a orestujte na rozpálené pánvi.

Přidejte ocet, nalijte na pampelišky a zamíchejte, aby se marináda dostala ke každému kousku. Osolte a opepřete.

Uveďte do varu asi 1 litr vody, osolte, přidejte ocet. Vajíčko vždy rozklepněte do šálku a pomalu pusťte do vroucí vody. Vařte 5 minut. Vylovte (třeba pěnovačkou), dejte na salát a ihned podávejte.

TIP: Pampelišky zůstávají, ale ostatní se dá nahradit různě. Vejce mohou být vařená na tvrdo a nakrájená na plátky nebo kostičky, čímž se eventuálně umoří velikonoční zásoby. Špek můžou zastoupit třeba krutonky z bílého i tmavého chleba osmažené na oleji.   

The post Pampeliška, hvězda nové monografie! (plus recept na pampeliškový salát se špekem a vajíčky) appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Znala jsem to městečko z literatury. Odehrává se tam kousek z mého oblíbeného románu –  Paní Parkingtonové od Louise Bromfielda. V knížce je Bad Gastein vylíčen jako horské lázně pro tu nejbohatší klientelu z celého světa. Nikdy mě ani nenapadlo, že bychom tam naší odřenou dodávkou mohli dojet, aniž bychom byli okamžitě vykázáni za hranice města. Pak jsem zjistila, že pár mých kamarádů tam jezdí běžně, a tak už se zvědavost nedala zastavit.

Dojedete tam od hranic za pár hodin. Ubytování snadno najdete na běžných serverech. Zásadním plusem Bad Gasteinu je atmosféra lázeňského městečka – jeho styl vám připomene víc Mariánské Lázně, než shluky velkokapacitních ubytoven v jiných alpských lyžařských střediscích. Bad Gastein zkrátka začal být turistickou destinací ještě v době, kdy i velkokapacitní domy byly krásné… Překvapivě i ve starých lázeňských domech můžete sehnat pokoj za docela lidskou cenu (ne ve všech, samozřejmě).

Je libo soukromou sjezdovku?

Přijeli jsme 6. dubna. Hlavní sezóna končí v půlce března a ačkoliv lanovky přímo v údolí ještě jezdily, jediné kloudné lyžování jsme našli o 9 kilometrů dál, ve středisku Sportgastein. Je přece jen dost vysoko (2686 metrů na vrcholu). A tak i když v údolí kvetou tisíce tulipánů, magnólií a macešek, tady vidíte jen dvě barvy, které v zimních horách chcete vidět: modré nebe a široko daleko bílé vrcholky Alp.

Sportgastein má 18 sjezdovek, obsluhovaných dvěma lanovkami a jednou malou kotvou. Dokážu si představit, že v sezóně je kolem hlavní lanovky slušný šrumec. Ale takhle v dubnu nás v celém areálu bylo jen pár desítek. Naši oblíbenou sjezdovku jsme měli jen pro sebe. V restauraci Weitblick hned u lanovky jsme si mohli vybrat místo s nejlepším výhledem (aspoň kompenzoval jídlo, které nestálo za nic).

Sportgastein je vyhlášenou oázou freeridistů. Bylo krásné sledovat z pohodlí kabinkové lanovky tyto drsné horaly, jak šlapou ten děsivý kopec pěšky. Člověk si aspoň uvědomí, že jeho kondice má přece jen nějaké rezervy! 😀

Tyhle sauny nejsou pro malý

Pokud vás pohled na supící freedisty opravdu vyčerpá, máte jedinečnou možnost relaxovat v lázních, které využívají termální vodu z místního podloží (ano, za tou sem jezdila už paní Parkingtonová). Felsentherme v Bad Gasteinu i Alpentherme ve vedlejším Bad Hofgasteinu mají ve všech bazénech vodu od 32 do 34 stupňů, takže i ten nejomrzlejší lyžař okamžitě upadne do instantní nirvány. Najdete tu standardní vybavení lázeňských bazénů (včetně rodinné sekce s tobogány a miminskými bazénky) a samozřejmě i saunové komplexy, ve kterých najdete hlavně různé verze finské sauny (některé s nádherným výhledem na Alpy). Je přece jen poznat, že oboje lázně vznikly už před současným wellness boomem a tak jsou vybaveny trochu konzervativně. To jim ale zároveň dodává na půvabu, zvlášť Felsentherme (jeden z bazénů je přímo vytesaný ve skále) mají v sobě trochu oprýskanou eleganci zašlých časů a cítili jsme se tam fakt dobře.

Jo, a byli jsme tam skoro sami. Taková maličkost, jejíž význam mi došel až když jsem pak na netu viděla fotky přeplněných mravenišť – bazénů uprostřed sezóny…

V obou lázních nesmí děti do saunového světa, dokud jim není šestnáct. Výjimkou je ve Felsentherme sobota a v Alpentherme neděle, kdy mohou i do sauny celé rodiny. Tuto informaci je dobré znát – a jestli jí dáte kladné nebo záporné znaménko, to asi záleží hlavně na tom, jestli máte v sauně radši klid, nebo svoje mláďátka…

Na špecle zapomeňte

Rakouskou kuchyni mám ráda. Ne že bych jí doma krmila rodinu, ale když už mě cesta zanese k našim jižním sousedům, baví mě jíst jejich zemité lahůdky. V Bad Gasteinu se ale spíš dočkáte restaurací s mezinárodním šmrncem. Pokud toužíte po skutečné horské chatě s rustikálním jídelníčkem, musíte si vyjet na kopec lanovkou (nebo si vyšlápnout do Bellevue Alm, kde si ale za rustikální image nechávají zaplatit trochu nerustikální ceny).

A jakkoliv už byla na začátku dubna velká část restaurací zavřených, úžasně jsme si užili všeobecně oblíbenou Drop Inn. Hospůdka v horní části Bad Gasteinu má rockového ducha a obsluhují vás milí potetovaní (zřejmě původem američtí?) týpci v čepičkách. Jídlo nám nesmírně chutnalo, ačkoliv s lokálností nemělo nic společného. Můj hlavní chod byl svou internacionálností až trochu srandovní: jmenoval se Buddha Bowl, ale byla to kombinace typicky blízkovýchodních chutí (falafel, hummus, kuskus, naložená kořeněná zelenina, pita). Všechno bylo skvělé, ale Buddha by se asi divil.

Večerní jarní Gastein byl velmi klidný, ale ne úplně – kdyby se člověk chtěl bavit dlouho do noci, jistě by se chytil třeba v rušném Silver Bullet Baru.

Tuhle fotku jsem nevyfotila, sami vidíte že je na ní spíš pozdní léto. Ale líbila se mi natolik, že jsem ji ukradla ze stránek Bad Gasteinu. 😀

Kosové si štěstím pletou noty

Poslední den našeho výletu už lilo jako z konve, tak jsme místo lyží nasadili pláštěnky a prošli si celé okolí díky krásným promenádám plným kamenných zídek, kašniček, odpočívadel a kamarádských veverek, které našemu nejmladšímu zobaly z ruky.

Úžasnou dominantou Bad Gasteinu je obrovský vodopád, který prochází skrz celé městečko mezi starými domy a hotely, přepásán několika strategicky umístěnými mosty.

A právě on umocnil pocit, který si nakonec odtud odvážím jako hlavní – jak krásné je zas po čase dýchat ten blahodárný jarní vzduch, prosycený vůní rašící trávy, horských potoků a zatím ještě mlžných lesů. Určitě se vrátíme. A asi zase po sezóně. 😀

The post Bad Gastein, tentokrát v roli spící krásky appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

Medvědí česnek je bylinka, která si roste v přírodě bez lidských zásahů, a tak je plná síly (které se konvenční zelenině často nedostává, po všech útrapách kterými musela projít). Najdete ho leckde, i v parcích uprostřed měst (zeptejte se sousedek, mě taky poradily). A když už někde roste, je ho taková spousta, že váš košík zásoby pro ostatní neohrozí. Viz úvodní fotka, kterou mi půjčila naše největší expertka na jedlé bejlí – Jana Vlková.

A právě Jana se mnou spolupracovala na dnešním medvědím článku. Pokud máte kolem medvědího česneku nějaké obavy nebo nejasnosti, přečtěte si rozhovor! A pokud nejasnosti nemáte a hledáte jen inspiraci, sjeďte níže. Najdete tam recepty na pesto, medvědí polévku s kopretinami a medvědí pomazánku. Díky, slovutná pojídačko kytek! Janin  blog najdete pod odkazem Kytky k jídlu.

Máte strach z konvalinek? Čtěte!

Karolína: Spousta lidí se bojí, že místo medvědího česneku natrhá listy konvalinek. Můžeš je uklidnit,  jak to snadno rozpoznají?

Jana: Kdo má dost odvahy na pokusy, tak si listy rozemne a v ruce, a pokud nemá poruchu čichu, tak ucítí typickou česnekovou vůni. Kdo má méně odvahy, tak si to může nechat od někoho vysvětlit. Je to jako s houbami, nejlepší je vidět to na vlastní oči a sáhnout si na to v lese, tedy přímo na místě.

Konvalinka je taková hodně profláknutá falešná sestra, ale její listy jsou tuhé a dají se dost těžko trhat. Větší nebezpečí hrozí od ocúnu jesenního (Colchicum autumnale), jehož listy jsou masitější a česneku medvědímu podobnější. Vybírá si někdy i docela podobná stanoviště. Má rád zamokřené louky, ale roste i poblíž lesů, kde se česnek medvědí vyskytuje. Otrava ocúnem se projevuje až za několik hodin. Ale platí, co jsem uvedla v úvodu: že po rozemnutí listů není česnek cítit, když to česnek není.

K: Existují ještě jiné varianty divokého česneku? Jak se liší a s čím jedovatým je můžeme zaměnit?

J: Pozornosti tvých čtenářů bych doporučila česnek podivný (Allium paradoxum), který má ploché úzké listy a chuť podobnou pažitce, ale obvykle trochu jemnější. Je to cizí bylina, pocházející z Východní Evropy, a u nás se invazivně množí. Jeho porosty bývají opravdu mohutné. Poznávacím znakem je jeho vůně, ale listy jsou podobné již odkvetlým sněženkám nebo bledulím. Roste často v parcích, má rád zastíněná stanoviště.

Další možností je česnek viničný (Allium vineale), kterému se často přezdívá „divoký šnytlík“, protože tak skoro vypadá. Roste na okrajích lesů na suchých místech pod stromy a keři. Na rozdíl od skutečné pažitky pobřežní (Allium schoenoprasum) má dost ostrou chuť. Kdo to má rád, ocení to.

K: Ničí se zdravé látky v medvědím česneku tepelným zpracováním?

J: Ano, je to pravda. Jedná se většinou o tepelně nestabilní látky. Mimo vysokých teplot mu také hrozí zmar oxidací.

K: Je pravda, že by se neměl česnek jíst, když začne kvést?

J: V době, kdy rostlina kvete, a to platí obecně, ve svém těle vytváří látky, které mají sloužit o její obraně. V zásadě se jedná o látky chuťově odporné. Kvetoucí česnek má nedobré listy, ale já květožroutka si pochutnávám na těch květech. Ty mají jemnou chuť, protože rostlina v nich tolik těch „chuťově odporných látek“ nestačí vyrobit.

Medvědí pesto

100 g vlašských ořechů

100 g listů česneku medvědího

50 g mletého parmezánu

šťáva z poloviny citronu

20 ml olivového oleje

sůl

Postup:

Listy dobře omyjte a nasekejte na hrubo.

Do vyšší nádoby vložte ořechy, listy česneku, nastrouhaný parmezán a sůl a rozmixujte tyčovým mixérem na požadovanou konzistenci. Přidejte olivový olej a citronovou šťávu a znovu promixujte. Citronová šťáva je důležitá, aby rozmixované listy příliš rychle neoxidovaly.

Konzistence by neměla být úplně kašovitá, v pestu by měly zůstat hrudky ořechů. Můžete uchovávat v lednici, jen dobře uhlaďte povrch a trochu zakápněte olejem.

Pesto je ideální na špagety nebo ravioly. Můžete jím obarvit rýži, ochutit lehký bramborový salát, nebo namazat chléb či kanapky.

Doba vynikající použitelnosti je přibližně dva týdny. Po měsíci se chuť i vůně vytrácí a je lepší vyrobit si pesto z některých listů dostupných v časném létě.

TIPY: Medvědí pesto je vtipné, moderní a vstřícné k obměnám. Vlašské ořechy nahraďte lískovými nebo mandlemi. Poměry surovin nemusíte dodržovat do puntíku, ale ořechy a olejem rozhodně nešetřete. Tuky totiž udržují a rozvíjejí typické svůdné aroma.

Medvědí pomazánka

200 g sýra gruyère (nebo kvalitního sýra ementálského typu)

100 ml 40% smetany

100 g nasekaných listů česneku podivného nebo medvědího

sůl

čerstvě mletý pepř

Sýr nastrouhejte na jemném struhadle, zalijte smetanou, přimíchejte nasekaný česnek – můžete použít listy, bílé podzemní části i pacibulky. Lehce osolte a zamíchejte.

Podávejte na krajíčku chleba nebo na kanapkách. Ozdobte květy česneku medvědího, ovocných stromů, nebo třeba plátkem zbylého vařeného vajíčka, jsou-li zrovna Velikonoce.

Kopretinková česnečka

Tak jednoduché jídlo, a přitom docela adrenalin, jehož hladinu vám zvedne shánění zásadních ingrediencí. Česnek končí a kopretina začíná. Česnek roste u potoka a kopretina na louce. Lehoučká svěží polévka se smaženými poupaty stojí za trochu hmoždění.

3 střední brambory

1 l dobrého hovězího vývaru

sůl

hrst česneku medvědího

květy česneku medvědího na ozdobení

Na smažená poupata:

60 g polohrubé mouky

špetka prášku do pečiva

1 vejce

8 lžic mléka

20 výhonků kopretiny bílé

rostlinný olej na smažení

Brambory oloupejte, nakrájejte na kostičky a uvařte ve vývaru doměkka. Potom směs rozmixujte, a pokud se vám zdá příliš hustá, zřeďte ji vroucí vodou. Ochutnejte a podle potřeby osolte.

Medvědí česnek nasekejte nadrobno (nemixovat, nedrtit, prostě nasekat!) a vhoďte do polévky – udržujte ji teplou, ale nevařte.

Mouku smíchejte s práškem do pečiva, přidejte vejce a mléko, osolte a vyšlehejte hladké těstíčko. Kopretinové výhonky prohlédněte, zda na nich nejsou mšice nebo jiný hmyz, ale neomývejte. Obalujte je v těstíčku a zprudka smažte v horkém oleji.

Okamžitě podávejte – zvlášť polévku, ozdobenou květy medvědího česneku, a zvlášť kopretinky, aby si mohl každý strávník vkládat do polévky podle svého tempa. Smažené květy v polévce rychle ztrácejí křupavost.

The post Medvědí česnek! Všechno, co potřebujete vědět, včetně receptů appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.

A protože ta požehnaná doba právě vypukla, chci vám dneska prozradit, čím teď krmím svou rodinu. Všichni jsou stále naživu, takže buďte bez obav. Nebojím se dokonce ani toho, že když vám tyto svěží energetické bomby doporučím, už na nás nezbyde. Divokých bylin je všude dost pro všechny. A hned vám bude podle fotek jasné, že je všechny znáte. A to i když jste (narozdíl ode mě) v dětství nenavštěvovali přírodovědný kroužek a tak je neznáte podle jména… :-D.

Vybrala jsem pro vás pět bylinek, ale to samozřejmě neznamená, že budeme ignorovat sedmikrásky, popenec, listy maliníku a divokých jahod, krásný aromatický řebříček, nebo osvěžující nakyslý šťovík, atd. Necháme si je napříště.

Česnáček

Česnáček roste v každém příkopu, takže vybírejte ty příkopy, kolem kterých nejezdí moc aut. Teď na přelomu března a dubna ho ještě nenajdete podle květů, kvést bude až za měsíc. Ale jeho charakteristické listy už uvidíte – a ty také budete používat.

Všichni teď kolem řek a potoků hledají módní česnek medvědí, ale česnáček rozhodně taky stojí za pozornost, až se skoro divím, že není uražený!  Má jemnou česnekovou chuť, spoustu vitamínu C a nasekaný ho můžete používat klidně i jen jako posyp na chleba s máslem. A samozřejmě do polévek, pomazánek, rizot, těstovin.

Bršlice

Loni v únoru jsme se přestěhovali a hned na jaře jsme se pustili do záchrany zahrady, na které v té době byla jen suť, kopřivy a bršlice (pokud pominu krásné staré borovice, břečťan a růže, které tu už rostou desítky let). Pustili jsme se do práce s takovou vervou, že jsem se teď po roce lekla, že se mi snad povedlo zlikvidovat všechnu bršlici, protože ještě před týdnem nikde žádná nevykukovala. Naštěstí už leze! Není nad to, vyběhnout uprostřed vaření oběda ven před dům pro trošku toho plevele. Chuť bršlice je někde mezi ředkvičkami a petrželkou a můžete ji přidat kamkoliv jako zelené koření, udělat z ní špenát nebo klidně pesto – recept sem přihodím, jakmile naše bršlice nabere aspoň trochu přijatelné rozměry.

Rozrazil

Jako děti jsme mu říkali „bouřka”, vzpomínáte? Nádherná křehká kytička z úvodní fotky vytváří modré koberce v trávnících (kde štve citlivé milovníky dokonalosti) a na loukách. Má i léčivé účinky – podle Marie Treben snižuje cholesterol a čistí krev. Ráda ho používám na čaj, ale taky na dekoraci hotového jídla – varem by se zničil, a tak ho radši použijte čerstvý. Tak třeba chleba s rozhudou – jarní tvarohovou pomazánkou – ozdobený rozrazilem je velmi luxusní záležitost a v hipsterském bistru v centru New Yorku bych na něm jistě vydělala miliony!

Violka rolní

Jíst můžete i klasickou fialku, to jistě víte, protože se z ní vyrábějí i cukrové ozdoby na dorty. Ale violka rolní (a podobná „trojbarevná“) je stejně krásná a přitom ji najdete třeba i uprostřed polní cesty mezi kamínky. I ona je skvělá hlavně na dekoraci jarních chlebíčků, dortíků, zmrzlinových pohárů. Používat můžete i šlechtěné zahradní macešky (nikdy nezapomenu na překvapený výraz Jana Krause, když jsem mu v jeho televizí Show předložila v misce “zmrzlinový pohár” tvořený tatarákem a zdobený maceškami – bál se, že ho otrávím v přímém přenosu). U čerstvě kupovaných rostlin ale počkejte, až vyrostou nové květy, které už budou vaše “domácí” – v zahradnictví jistě rostlinky dostanou sem tam nějaký ten postřik.

Květy polní divoké violky u mě přesto vítězí, mají totiž spoustu cenných látek v tom nejčerstvějším stavu, což bych u šlechtěných skleníkových kytiček očekávala jen stěží…

Kopřiva

Ano vím, že kopřiva je notoricky známá, brzy ji budeme všichni přidávat do jarních nádivek (a všichni víme, že je třeba použít rukavice, a to do chvíle než kopřivy spaříte). Nabízí nám zadarmo spoustu minerálů a vitamínů a už stovky let se používá jako jarní bylina čistící krev po zimě.

Mám ji ráda hlavně kvůli její zásadní výhodě: kopřivy je všude dost. Bylinkaření bývá většinou paběrkování – většinu bylinek sbíráte po jedné a pečlivě oddělujete od trávy a dalších rostlin kolem. Zato na kopřivu můžete klidně se srpem (přesto nesbírejte staré, žilnaté rostliny, a zůstaňte jen u těch mladých). Díky tomu jí snadno a rychle získáte velké množství, které pak stačí jen spařit a použít na špenát, nádivky, krémové i čiré polévky.

A co vy, ládujete se také na jaře plevelem? Jaké jsou vaše nejoblíbenější rostlinky? Nebo je radši jíte až transformované do hovězího steaku?

The post Srdečné pozdravy z divočiny appeared first on Karolina Ponocná Kamberská.