Život je plný váhání. Vemte si třeba takovou klasickou situaci: Žijete s ním patnáct let a už toho máte fakt až po krk. A teď jsou dvě možnosti, jak se na tu situaci podívat:
- Jste rozmazlená panička, která dělá drama z maličkostí. Máte vedle sebe normálního chlapa, který není ani horší, ani lepší než většina ostatních exemplářů. A vy místo toho, abyste byla v pohodě, ohrožujete duševní klid svůj, jeho i dětí věčnou nespokojeností. Zasloužíte si studenou sprchu, abyste se probrala a začala si vážit toho, co máte.
- Jste zodpovědná ženská, která žije s člověkem, který má náročnou povahu. Všechnu sílu využíváte k tomu, abyste si nebrala osobně útoky a udržela rodinu pohromadě. Zkrátka jste vychovaná jako obětavá květinka. A taky máte strach, co by se dělo, kdybyste to ukončila. Zavrhli by vás kamarádi a přibuzní? Co byste si počala, opuštěná celým světem?
Aha. A teď jak se rozhodnout, jestli zrovna ve vašem případě platí A nebo B… Záleží na úhlu pohledu, že? Často věříte ráno verzi A a večer verzi B. Jen blbka o sobě nepochybuje.
Na tohle potřebujete někoho, kdo vám poradí, protože to celé uvidí zvenčí. Kdo vám položí ty správné otázky, které vás přivedou k řešení.
Malér je právě v tom „nechá si odvyprávět”. Když přijdete k psychologovi nebo koučovi, což je milé děti taková americká novinka, můžete mu navykládat cokoliv. Nezná vás, tak z čeho má odhadnout, jestli se stylizujete, manipulujete, děláte ze sebe chudáčka nebo hrdinu? Děsivě to popisuje americký psychoterapeut Irvin Yalom v knížce Lži na pohovce, jestli můžete, sežeňte si ji.
A tak vám tito odborníci (za tisícovku na hodinu) můžou poskytnout nějakou naprosto neočekávatelnou poučku, kterou jste nikdy nečetli v žádném časopise pro ženy za 9.90… Třeba „na rozpad vztahu vždycky musí být dva”, nebo „než člověk udělá nějaké rozhodnutí, musí si být naprosto jistý” (cituji prestižního českého kouče, u kterého byla před lety zhroucená kamarádka).
Nebo si můžete pořídit babičku. Já mám čtyři.
Zní to absurdně, ale já si dělám sbírku nejcennějších exemplářů babiček a tak mám pořád oči otevřené, jestli se nějaká někde neobjeví. Dřív to tak bylo, ve vesnici bylo pár starců a stařen, ke kterým se zmatená mládež chodila vybrečet a poradit. Funguje to i dneska, jen si musíte najít ty správné typy, protože ne vždycky to může být vaše pokrevně příbuzná předkyně – už jen proto, že váš život často nevidí objektivně.
Zato moje babičky mě dokážou přečíst beze slov. Jednou z nich je třeba moje bývalá sousedka Míša. Před pár lety jsem se vracela domů jako spráskanej pes. Zdeptaná, vyhladovělá a nešťastná, protože jsem se ocitla v situaci, se kterou jsem si naprosto nevěděla rady. Míša mě potkala na schodech, konstatovala, že dneska vypadám fakt příšerně, a pak se zeptala, jestli nemám hlad. Že má na plotně maso s rejží od oběda. Po hodině slzení nad domácí ořechovkou mi bylo mnohem líp a moje hlava měla jasno, jak dál.
Ostatně, babičky nás potřebují úplně stejně, jako my je. Mají spoustu času a jejich zábavou je sledování lidských osudů. Zažily hromadu malérů i dobrodružství a rády se o ně podělí, co by s nimi taky dělaly jiného, rubáš nemá ani kapsy, ani paměť.
Navíc když žijete dlouho, začnou se vám věci spojovat do souvislostí. Už jste viděla moc lidských osudů na to, aby některé věci byly náhoda. Babičky s sebou vlečou databázi příběhů, sledují život už tak dlouho, že časosběrné dokumenty od paní Třeštíkové jsou proti nim žabařina. Takže často i tuší, jak to, co vás ničí nebo naopak rajcuje dneska, bude vypadat za deset let… Nakouknout do křišťálové koule není nereálné, pokud máte tu správnou babičku.
Babičky jsou tady pro vás. Volte babičky! Je nezbytně nutné mít někoho, kdo vás v pravý čas donutí vyklopit, co vás trápí, a nabídne vám maso s rejží.
Komentáře