„Já to nechápu, jak to ty děti dělaj že zloběj, já bych to ani neuměl,” pronesl kdysi můj šestiletý synek. Musela jsem mu dát za pravdu. Zlobit neumí dodnes, stejně jako jsem to nikdy neuměla já. Máme prostě slušňáckou krev – přišlo nám nesmyslné trhat spolužákům výkresy a brát jim míče, stejně jako mi dneska přijde nesmyslné na někoho řvát a nebo ho citově vydírat. My slušňáci tohle neděláme. Pravidla slušného chování jsou ve mně za ta léta zažraná jako špína z pověstné reklamy. Až na to, že v posledních letech jsou některá z nich mimo mísu. A jsou to ta, do kterých zasáhla internetová komunikace.
Peklo zobrazených zpráv
Před pár dny jedna moje facebooková přítelkyně napsala na zeď něco jako „Doufám že se každej, kdo zobrazí zprávu a neodpoví na ni, bude věčně smažit v pekle.” Asi to byl vzkaz pro někoho konkrétního, jehož odpověď napjatě očekávala, ale zatrnulo mi.
Pro mě je totiž peklem už fakt, že se pisateli ukáže, když jsem zprávu zobrazila. V tu chvíli začne hodná holka ve mně trpět stresem. Teď ví, že jsem na to klikla, takže musím co nejdřív odpovědět, abych nebyla neslušná, jenže se mi to šíleně nehodí protože:
- Tuhle odpověď si fakt musím promyslet, ráno moudřejší večera
- Mám rozdělanou práci a nebudu mít klid na řešení dalších věcí, dokud ji nedodělám
- Jsem na nákupu a pak se musím stavit u pumpy a v lékárně a v pět vyzvedávám dítě z kroužku a pak chci rychle začít vařit večeři – a pak už se mi fakt nebude chtít zpátky na sociální sítě…
A nebo prostě teď chci být sama – nebo s rodinou – a nemusím být okamžitě k dispozici pro každého, kdo napíše nebo zavolá… Kde je tohle právo na klid zakotveno v Listině lidských práv? Já osobně jsem k němu totiž hledala cestu spoustu let. Teď už si ho ale vzít nenechám, i kdybych se měla smažit v pekle.
Si hraješ na hvězdu, náno!
Kategorií zcela zvláštní jsou pak pánové, které jsem sice v životě neviděla, ale v pohodě mi napíšou „ahoj kuchařinko Karolínko, jak se máš?” Tak těm neodpovídám vůbec. Zjistila jsem totiž, že když zdvořile odpovím něco neutrálního, třeba „děkuji, mám se dobře, mějte se také tak”, berou to jako začátek konverzace. A tak ze mě ještě hodlají vytáhnout, co zrovna dělám, co budu dělat zítra a jestli s nimi zajdu na skleničku. A občas mi i vynadají, že slušného vychování se mi zřejmě nedostalo, když jim neodpovídám na třetí zprávu. Asi si myslím že když jsem v televizi, jsem něco víc.…
No, takže je většinou po druhé zprávě blokuju a slušná holka ve mně se cítí mizerně – když mě někdo osloví, tak si s ním přeci mám povídat, ne?
Cítíte se taky provinile, když zablokujete někoho, kdo vás obtěžuje? Nejsme vadné, my hodné holky?
Nepředváděj se, je to trapný!
Touhle větou mě usměrňovali moji tehdejší bližní, když mi bylo pětadvacet a povedlo se mi strhnout na sebe pozornost hezkými šatičkami nebo vtipnými hláškami. Jako správná hodná holka jsem uznala, že prezentovat sama sebe je trapné. Tak jsem si postupně pořídila místo výrazných šatiček manžestráky a dávám si bacha, abych ve společnosti nestrhávala pozornost na sebe. Což mě stojí nadlidské úsilí, protože jsem od přírody dost ukecaná.
Jenže přišla doba instagramu. Okolí do mě začalo hučet, že ke své práci samozřejmě potřebuju insta!
Tak jsem si založila insta – a zjistila, že jsem zas trapná, ale z opačného důvodu. Šikovné holky kolem mě se neustále nechávají od někoho vyblejsknout – a když není nikdo po ruce, spokojí se se selfíčkem:
- Já, špulím pusu nad fair trade autentickou řemeslnou zmrzlinou.
- Já, s těhotenským bříškem nahá v koupelně, se potírám domácím levandulovým mlékem.
- Já, v klidném soukromém okamžiku, který patří jen mě a mým milovaným dětem (a tahle fotka vznikla náhodně, ani nemám tušení kdo to blejsknul, natož abych si všimla kdo to profesionálně nasvítil – a na mém insta se to ocitlo proti mé vůli, protože ten okamžik patřil jen a jen nám).
Tak to jsem ztracená. Představa, že budu své okolí žádat „hele, vyfoť mě několikrát s tim dortem a takhle zleva je lepší světlo”, je pro mě z říše sci-fi. Chápu, že je potřeba se nechat vyfotit v rámci propagace kuchařky, ale fotit se v soukromí už pro mě spadá do kategorie „to bych se musela hanbou propadnout, nebudu se přece předvádět”.
A tak do mě furt někdo hučí, že mám na insta málo fotek sebe, svých dětí, svého domova a svých pěkných nožek. Vím, musím to překonat. Kdo z vás mě sleduje, jistě si všimnul, že se občas zmůžu i na to selfíčko! Slibuju, že se zlepším, a do budoucna se budu předvádět jak zdivočelá!
No…. uvidíme.
Komentáře