Baví mě, když dneska někdo vykládá, jak se studenti nechali zmanipulovat. Upřímně řečeno, za trochu té manipulace bychom tenkrát byli vděčni – nikdo nám totiž neřekl, jak se vlastně taková revoluce dělá! Bylo nám s Klárou Ježkovou a Vaškem Rezkem sladkých 17, když jsme tenkrát ráno obíhali třídy děčínského gymplu a zjišťovali, jestli by byla ostatní děcka ochotná se připojit ke stávce pražských vysokoškoláků. Byla. A my byli naprosto bezradní, co teď?! Jenže v Děčíně nebyly žádné vysoké školy, takže kdo, když ne my. 😀
Za pár hodin už jsme všichni stáli na náměstí před školou. Soudružka ředitelka Dědičová si naši partičku zvanou „stávkový výbor” pozvala do ředitelny a oznámila nám, že pokud okamžitě neukončíme rozvratnou činnost, vylučuje nás ze školy. To mě teda vůbec nerozhodilo – na vejšku jsem se stejně nechystala, protože proč dělat zkoušky z marxismu-leninismu, když život nabízí tolik zajímavějších možností? Strach jsme ale měli, ne že ne. Pořád kolovaly zvěsti, že už k nám míří tanky, ostatně děčínský zámek sloužil jako kasárna pro sovětské vojáky. Osmašedesátý byl jen 21 let předtím a znali jsme ho z „tajného” vyprávění rodičů. Tahle varianta byla o něco děsivější, že.
Druhý den večer přijel z Prahy kamarád Libor, od kterého jsem měla nahrané všechny kazety The Cure. Přitáhl stohy letáků a hlavně mluvil. Dnešní děcka to asi nemůžou pochopit, ale tenkrát nebyl internet! 😀 Netušili jsme moc, co se vlastně v Praze děje – televize ještě pár dní vysílala komunistickou propagandu a tak nám nezbývala než šeptanda a Svobodná Evropa… Libor (foto nahoře) nás v podstatě zachránil, čímž si chudák vykoledoval fakt, že se stal mou první láskou.
Málokterá vzpomínka z našeho dalšího života asi bude silnější než tyhle. Jak nám křupe sníh pod nohama, zatímco vylepujeme letáky. Jak večer u Kláry doma chystáme akce dalšího dne. Jak vyjednáváme s ředitelem průmyslovky, aby odemknul vchodové dveře, protože jinak mu studentstvo vyskáče okny. Jak se k nám přidávají skoro všichni učitelé. Jak v televizi poprvé promluvili pravdu o demonstracích a my seděli doma a nechápali a brečeli radostí. Byla to sakra nádherná doba.
Zvlášť když se po několika dnech ukázalo, že nás nikdo ke zdi nepostaví a naše vyloučení z gymplu se tak nějak rozplynulo v mlze zapomnění… Pak už jsme organizaci rádi předali zdatnějším a aspoň já jsem dost dlouho spala…
Jak se vlastně stalo, že to soudruzi tak snadno zabalili, to teda nevím (a pravda, možná bych to zjistila kdybych si přečetla některou z knih, které se tou dobou zabývají, jenže já už pak řešila jiné věci a koukala dopředu).
Ale vzpomínám si na jednu příznačnou událost, která mě docela překvapila: Byli jsme, několik studentů ze stávkového výboru, pozváni do Kokosu (tzv. komunistický kostel, sídlo místní organizace komunistické strany). V rudé zasedačce na nás čekalo několik nejobávanějších děčínských komunistických papalášů.
Vysvětlili nám, že to ve skutečnosti bylo celé jinak, studenti zaútočili na policisty, a my jsme jen děcka co se nechala zmanipulovat imperialistickými silami – a bude to pro nás mít velké následky do budoucna. Chápete. Leckdo mě varoval, že když budu riskovat, skončím v base jako můj děda Pichl. Sedět v jámě lvové nebylo nic moc. Sebrali jsme všechny duševní síly a snažili se jim vysvětlit, že doba se změnila a není tak snadné nás oblbnout.
A pak jsme překvapivě začali cítit, že oni mají možná větší strach, než my. Zpětně viděno si říkám, že nebyli blbí. Věděli dobře, že socialistické země v okolí už mají revoluce za sebou. Možná měli pocit, že my jsme budoucí papaláši, co je jednou nechají zavřít a nepustí jejich děti na školu. 😀 Zábavné, protože my jsme se k ničemu takovému nechystali. Ale znáte to – podle sebe soudím tebe… Když jsme z té schůzky odcházeli, měli jsme poprvé pocit, že tohle nejspíš celé dobře dopadne.
A taky že jo. Nikdo mi nemusí říkat, že dnešní doba není dokonalá. Všimla jsem si! Ale trvám na tom, že člověk si má sám vybrat, jak to chce. Chci makat, vydělávat, cestovat, nakupovat? Můžu. Chci mít klid, žít v pomalém tempu, a nevadí mi tím pádem skromnost? Můžu. Chci volit kteroukoliv obskurní stranu? Můžu. Nechci volit? Nemusím. Leze mi na nervy prezident? Napíšu to veřejně a pod svým jménem a stane se mi maximálně to, že na mě jeho příznivci chrstnou kýbl zvířecích jmen.
A tak si myslím, že i když je tady v poslední době úplně jiná atmosféra, než ta chudá euforie, kterou si my pamětníci vybavujeme z devadesátek, pořád jsme to vyhráli na celé čáře.
P.S. Můj děda Josef Pichl skončil v padesátých letech v lágru za „napomáhání rozvracení republiky”. Dostal 16 let, ale pustili ho za 4 roky, protože tam skoro oslepnul. Oči se mu už nikdy neuzdravily. Máma coby dcera politického vězně nesměla nic z toho, co by chtěla dělat. Po základní škole musela jít pracovat do dělnického prostředí, aby se naučila být nepodvratným pracujícím člověkem. Protože byla vzornou pracovnicí, místní výbor SSM ji doporučil ke studiu na strojní průmyslovce. A tak celý život dělala práci, která ji nebavila, a dneska má jeden z nejnižších důchodů. To jen tak na okraj.
Komentáře