Zápisky

Zápisky

Přišel čas Poučení

30. 12. 2018

Nevím jak vy, ale já když něco dělám jednou za rok, nemám šanci si do dalšího roku zapamatovat detaily. Někdo by si mohl myslet, že už se hlásí skleróza, ale já tomu říkám „přeplněná kapacita paměti”. Když na ni má nárok můj mobil a počítač, tak já taky! Jen a jen kvůli přeplněné kapacitě jsem každoročně na Vánoce dělala stejné chyby – než jsem si před pár lety začala psát Poučení. Z dětství v komunistické zemi mi utkvěl v hlavě…

Pokračovat

Zápisky

Nejsem troškař. Skvělé dárky mi nestačí!

17. 12. 2018

Za dlouhá léta se mi povedlo vypozorovat jedno podivuhodné pravidlo. Ty nejvíc „trefené”, zasahující, dokonalé dárky, které jako by četly má nejtajnější přání, jsem dostávala od lidí, kteří mi jinak nejvíc ubližovali. Myslím, že tuším proč! Nejskvělejší dary dostáváte od psychopatů – lidí, kteří vás chtějí dostat tam, kam potřebují. Právě oni si umí nejlíp posvítit ve vašem podvědomí a nasadit přesně tu páku, která vás přitáhne – logicky, tahle schopnost je přece živí. Vím to. Kdysi jsem se po…

Pokračovat

Zápisky

Rozjímáte? A mohla bych to vidět?

10. 12. 2018

Advent je doba rozjímání. Žejo? Aspoň já to slyším ze všech stran. Od dob svého křesťanského vzdělání mám utkvělou představu, jak vypadá rozjímání: chce to sedět v tiché místnosti (ideálně domácí kapličce), při světle petrolejky si přečíst pasáž z Písma svatého a nechat ji na sebe působit. Nemyslet, vypnout mozek… taky se tomu říká meditace. Ehm. Takže vlastně pravý opak toho, co děláme před Vánoci, že.  Tak hlavně, na začátku Adventu si píšeme seznam povinností. Kdo to nedělá, má asi…

Pokračovat

retro Zápisky

Peklo s Mikulášem

3. 12. 2018

Je to už takový hezký zvyk, že Mikuláš nosí dětem balíčky. Moje děti zatím dostaly, v celkovém součtu, asi tak půl tuny mikulášských dobrůtek v igelitových taštičkách s veselými potisky. Ve školce, ve škole, od obce, od babiček, tetiček a návštěv. Něco taky od nás rodičů. Každoročně v březnu pak procházím dětským pokojem a nacházím v různých koutech postrkané barevné taštičky plné lahůdek. Moje děti jsou vcelku normální, ale tohle je i na ně moc! Řeknu vám proč. Znám to…

Pokračovat

Zápisky

Cukroví je nepovinné. Nebo vás někdo nutí?

26. 11. 2018

„Kolik pečeš druhů?” Tato otázka mě provází adventem stejně věrně jako koledy v supermarketech. Někdy je v tom prostá zvědavost (u hospodyní staré školy, které toto řeší s kamarádkami už 50 let). Někdy v tom cítím i škodolibost: Jestlipak ta televizní kuchařka ve skutečnosti vůbec peče? Odpovídám pokaždé stejně: „Tolik, kolik se mi zrovna chce.”   Můj postoj k cukroví se vyvíjí tak, jako se vyvíjí můj život – stejně jako třeba můj vztah k mužům, k U.S.A., nebo k…

Pokračovat

Zápisky

Proč mám strach ze sympatických lidí

19. 11. 2018

  „Pan Wickham si jistě dokáže snadno získat přátele. Otázkou zůstává, jestli si je také dokáže udržet.” Něžný sarkasmus pana Darcyho z Pýchy a předsudku (jo, taky tuhle knížku miluju) vystihuje celou zapeklitou problematiku sympatických lidí. Pokud jde o mě, sympatickému člověku nevěřím ani nos mezi očima. Přečtěte si, proč.   Kdo je sympatický? „Culí se, zubí se, všechny nás má tak rád”, zní další charakteristika nehodného pana Wickhama z knížky Jane Austenové. Světová literatura se fenoménu sympatických lidí věnuje…

Pokračovat

Zápisky

Ach, jsem jen slabá žena!

12. 11. 2018

Minulý týden zuřila na facebooku diskuse, zda ženy uráží, když jim muž otevírá dveře. Je galantnost projevem nadřazenosti, nebo úcty k ženě? U nás doma držíme prst na tepu doby, a tak jsem pro vás sebrala několik rozhovorů z každodenní reality, které se tématu úzce dotýkají. Pro vaši snazší orientaci jsem aktéry označila M (muž), Ž (žena), D (dítě).   Situace 1) Ž: Všímáš si, že jsem panu zedníkovi podržela dveře, protože jsem genderově vyvážená a nepodléhám předsudkům? M: No…

Pokračovat