„Mami, obávám se, že tahle postel je pro dva lidi moc malá”. Tu drsnou větu pronesl můj osmiletý synáček, když jsem mu jako vždycky přečetla před spaním kapitolu a chystala se dokončit rituál obvyklým způsobem: zaklapnu knížku, položím mu ruku kolem ramen a během tří minut spí…
Děláme to tak od jeho narození a mně najednou došlo, že tohle je definitivní.
Dětem jsem četla před spaním vždycky, ale když byly mé velké děti malé, často jsem se k tomu musela nutit. Byla jsem „vorvaná jak borůvka”, hlasivky mi selhávaly a občas jsem přeskakovala nezáživné odstavce v Robinsonovi, abych už to měla z krku. V jednu chvíli (kdy vlastně?) si začaly číst samy a pak vyměnily knížky před spaním za mobily (kdy vlastně?).
Když jim bylo pět a uprostřed noci mě volaly, běhala jsem kolem nich jako mátoha a byla zoufalá – zítra mám koncert v Olomouci a v noci budu řídit 300 kiláků domů a vybourám se a umřu – zkrátka: potřebuju se dneska vyspat!
Jejich táta občas vzpomíná na příhodu, kdy křehká černovlasá víla v bílé vyšívané noční košilce vyletěla z postele potřetí za noc a spustila řev fúrie: „proboha děti, copak nechápete že mám taky nárok se vyspat???”. Tehdy vyskočil, aby uklidnil situaci a ujistil se, že nedojde k žádné újmě na zdraví. Zní to jako vtipná příhoda, ale taky to je smutná příhoda, když dneska vidím dva dospělé pracovité lidi, co ke mně jezdí už jen na návštěvu, a říkám si, jestli jsem tenkrát nemohla obětovat pár hodin spánku s větší chutí…
Možná mohla, ale všichni děláme jen to, čeho jsme v dané chvíli schopni. A já se prostě děsně potřebovala vyspat.
Je to nefér, ale s tím nejmladším jsem se do čtení ani nočního vstávání nikdy nemusela nutit. A bude to tím, že je mi naprosto jasné, že je to naposled. Možná bych všechno prožívala jinak, kdyby mi tenkrát před dvaceti lety došlo, jak rychle mě přestanou potřebovat. A jak brzo přijde doba, kdy bude doma pořád uklizeno, já budu vyspinkaná dorůžova a nikdo po mně nebude ve tři v noci nic chtít…
A tak píšu tyhle nostalgické řádky pro vás, co si nutně potřebujete odpočinout, ale vaše malé dítě to vidí jinak. Vydržte. Je to rychlovka. Ani se v tom fofru nestačíte nadechnout, a jejich skříň bude prázdná. Tak si to užijte, dokud můžete.
A já se jdu pomalu těšit na vnoučata.
