Jsem podzimní člověk. Na podzim jsem napsala ty nejlepší písně a uvařila nejlepší jídla. Když si někdo stěžuje, že podzim je depresivní, říkám si, že jen neumí ocenit všechnu tu krásu. Až letos mi došlo, že si to tak trošku… malinko… namlouvám!
Mám dost originální srdce. Nemyslím to mýtické, pohádkové srdce, ale to fyzické. Ten sval protkaný žílami a tepnami, co má v sobě nějaké ty síně a komory, víte co… To moje si už léta dělá co chce a vypozorovat v jeho rytmu pravidelnost je skoro nemožné. Smířila jsem se s ním, většinu času život zvládá v pohodě, i když si tluče ve svém vlastním nerytmu. Ale někdy dělá fóry a tváří se, že už toho má dost, takže ať si pěkně koukám někam zalézt.
Před pár dny začalo tlouct jako zběsilé. A mě se začaly v hlavě líhnout divné myšlenky, kolik mých oblíbených vrstevníků letos odešlo nesmyslně na druhou stranu řeky života, i když měli v plánu ještě desítky let řádit s dětmi, jezdit na výlety, pít víno a opékat steaky. Už se kácí v našem lese. A najednou je to tady: strach, nesmyslné předtuchy, úzkost z budoucnosti dětí, země ovládané lží a zlobou, usychajících stromů… Jo úzkost. To je to slovo.
Lapila jsem pachatele!
Jsem člověk deníčků. Když mě něco tíží, píšu. A tak mi došlo, že jsem si docela nedávno psala něco na podobné téma. Což mě překvapilo – vidím sama sebe jako docela neohroženou osobu, která umí většinu problémů vyřešit kančím na šípkách a štrůdlem. Já a úzkost? Blbost. Začala jsem pátrat. A našla zápisky z loňského října, předloňského října… Jo, překvápko. Chodí to na mě celkem pravidelně. Může za to podzim, ne moje hlava!
Podle odborníků podzimní úzkost souvisí s melatoninem. Možná jo, ale já to vidím i z hlediska básnířky ve výslužbě:
Podzim už je takový. Všechna ta krása, která nás zalehne jako plyšová deka. Slunce je jemné, chladne, už nemá tu sílu (a my ji máme? nebo ještě máme, ale časem nebudeme mít?). Stromy shazují listy (jojo, je to krása, ale je v tom i něco děsivého, jako by z nich odcházel život?). Všechny ty astry a chryzantémy v zahradách, miluju je, ale nejsou to vlastně hřbitovní kytky? Jablíčka a hrušky, které už málokdo trhá, protože je všichni kupujeme v hypermarketu, takže ta skutečná tesklivě hnijí pod stromem?
Parťákem štěstí je strach
V kráse podzimu číhá i kus obav. Zalezeme si radši do vyhřátého hnízdečka, pečeme kachny a švestkové koláče, obdivujeme mlhy válející se za oknem, ale něco v hloubce jako by si uvědomilo, že všechno jednou skončí. I naše štěstí. Parťákem štěstí je strach, napsala jsem kdysi do písničky. Když nejvíc miluju, nejvíc se bojím.
Asi je potřeba to přijmout věcně. Zapálit svíčku za své ztracené, na terasu dát pár chryzantém jen pro ně. Udržovat oheň v kamnech, pouštět si jazz a Redhoty, vařit bramboračky a péct štrůdly. Radovat se, že můžeme být spolu.
A taky z faktu, že po hořkosladkém podzimu přijdou Vánoce, pak ty dva nejmenované měsíce (které je potřeba přetrpět), a pak zase jaro. Sázení kytek, domlouvání letních návštěv, bezová limonáda a prosecco v zahrádce. Člověk si musí občas uvědomit tu těžší stránku života, aby si pak dokázal vážit té lehké (protože ta lehká skoro nic neváží…) 😀
