Taky nemáte čas? Já mám času strašně málo! Uvědomuju si to silněji, když jsem se dostala přes pomyslnou půlku života. Chci mít čas už jen na to, pro co jsem se sama rozhodla. A tak nacházím čím dál víc věcí, na které čas nemám.
Někdy si připadám jako asociál, když zdvořile odmítám něco, co bych před deseti lety absolvovala. Třeba pozvání na divadelní hru bývalé spolužačky. Vím totiž, že by mi to i s cestou zabralo pět hodin, a její autorské divadlo mi vždycky přišlo až moc ulítlé…
Nebo hospodu s partou přátel, kteří jsou sice fajn, ale vždycky se bavíme jako psi v truhlíku. Zkrátka je zajímají jiná témata, než mě. Třeba aktuální situace bitcoinu. Nebo sibiřské náramky, které šaman nabíjí vesmírnou energií a ta se pak zázračně přenese do vyčerpaných středoevropských žen. Díky, energie mám dostatek, což přičítám tomu že místo poslouchání takových blbin chodím včas spát.
Nemám čas ani na věci, které by teoreticky měly šetřit čas. Třeba na pití mizerného sáčkovaného černého čaje. Podívejte, já přece vim, že není nic rychlejšího než hrábnout do krabičky pro pytlík a zalít ho vodou. Trvá to třeba tři vteřiny. Když musím vytáhnout z šuplíku sítko a nasypat do něj dobrý sypaný čaj, trvá to mnohem déle – třeba sedm vteřin! Takže proč nemám čas na pití špatných sáčkových čajů? No protože ta čtvrthodinka, ve které budu pít svůj čaj, je v případě špatného čaje naprosto promarněná. Těch pár vteřin navíc, kdy jsem sypala kvalitní čaj do sítka, mi zajistilo krásnou čtvrthodinu s tím nejlepším Darjeelingem. Svůj život jsem tak obohatila o jeden malý, příjemný zážitek.
Z téhož důvodu nemám čas na cokoliv nekvalitního. Takový čas je vždycky ztracený! Nikdo mi nevrátí hodinu strávenou diskusí s agresivním tupcem na Facebooku. Můžu naprosto odepsat i půlhodinu ve vlaku, ve které jsem místo čtení něčeho zajímavého scrollovala po zprávách – zatímco za oknem utíkala krásná krajina našeho údolí a v batohu mi uraženě mlčela zapomenutá knížka.
Nemám čas na lítání po obchodech. Neznám větší mor, než sebrat osm věcí na ramínkách, zkoušet si je v kabince, uhnat si depresi při pohledu do zrcadla s nejhorším možným osvětlením (zářivka shora) – a pak si stejně nic nekoupit, protože je to všechno nějak divné. Proto miluju, když mám ve skříni jen pár věcí, ale můžu se na ně kdykoliv spolehnout. A vím, že tahle černá pouzdrovka půjde vždycky k čemukoliv a nemusím si už kupovat žádnou další.
Nemám čas stát v zácpě. Protože když se auta pomalu posouvají po Strakonické a já sedím v jednom z nich za volantem, cítím se jako lev v kleci, svázaná nutností každé dvě minuty popojet o metr dopředu. Ano, můžu poslouchat podcast, ale povinnost být pořád ve střehu mi nikdy nedovolí úplné soustředění. Když jedu tu samou trasu vlakem, je to půlhodina, kterou mi osud daroval k dobru. I kdybych jen koukala z okna.
Nemám čas na nudné lidi. Naštěstí jsou v menšině, ale přesto – čas od času se najde někdo, kdo s vámi sice chce strávit nějakou dobu, ale pak mlčí a nechá se bavit. OK. Udělám to, ale jen jednou. Já se chci taky nechat bavit!
Nemám čas dělat věci rychle a bezmyšlenkovitě. Když jdu nakoupit, chci si při tom zpívat, ačkoliv bez respirátoru si při zpěvu na veřejnosti připadám jako blázen… Chci přemýšlet, co uvařím z téhle dýně, vzpomenout si na jeden úžasný italský recept a přikoupit k ní parmazán a salsicciu. Chci mít čas prohlídnout si kytky v květinářství a rozhodnout se, že právě dneska potřebuju tuhle růžovou lilii.
Chci si užít každou chvíli, dělat věci promyšleně a s chutí – a jen ty, které opravdu chci. Protože víte co? Nemám čas ztrácet čas.
(Psáno pro Ženu a život. Fotku jsem cvakla na hřbitově v Mariapfarr. Není to fajn, že si můžu klidně dát na blog takovou fotku, a nikdo mi nenadává že to sníží sledovanost a tak? :-)..)
