„Pan Wickham si jistě dokáže snadno získat přátele. Otázkou zůstává, jestli si je také dokáže udržet.” Něžný sarkasmus pana Darcyho z Pýchy a předsudku (jo, taky tuhle knížku miluju) vystihuje celou zapeklitou problematiku sympatických lidí. Pokud jde o mě, sympatickému člověku nevěřím ani nos mezi očima. Přečtěte si, proč.
Kdo je sympatický?
„Culí se, zubí se, všechny nás má tak rád”, zní další charakteristika nehodného pana Wickhama z knížky Jane Austenové. Světová literatura se fenoménu sympatických lidí věnuje pečlivě. Třeba Gilbert Osmond, kterého vykreslil Henry James v Portrétu dámy, je dalším odporným příkladem sympatického člověka. Chytrý, skromný, tak trochu zraněný, sebekritický, ostatním dává přednost, naslouchá, je s ním zábava, ale vždycky působí přirozeně a autenticky… Dělá přesně to, co očekáváte od skvělého člověka. Jinak by nedostal, co chce. Vás, podíl ve vaší firmě, váš hlas ve volbách, váš dům za poloviční cenu, vaši dceru, cokoliv.
Všimli jste si, že sympaťák vás vždycky znovu ukecá, i když už vás pětkrát nebo padesátkrát zklamal? Vždycky znova se necháte zblbnout, když nasadí svůj dětský úsměv a kouzelnou roztomilost. Všimli jste si, že si vždycky znovu vyčtete, že jste mu minule křivdili? A příště zas, a příště zas.
Kdo je nesympatický?
No ten, komu chybí báječná bezprostřednost a důvěryhodnost sympatických lidí. Nesympaťáci to prostě neumí. Často jsou křečovití, protože si nevěří – vnímají totiž výjimečnost ostatních lidí, a tak z nich mají mindrák. Když se nesympaťáci snaží působit bezprostředně a společensky, většinou z toho cítíte, že se SNAŽÍ, ale nějak moc… lev salónů prostě není jejich pravá tvář. Nebo jsou „divní“, protože zarytě mlčí, zatímco sympatický člověk vykládá strhující historky, díky kterým jen stoupá v ceně (i když je samozřejmě umí podat skromně a upozorňovat ušlechtile na zásluhy ostatních – čímž taky stoupá v ceně…).
Někdy nesympaťáci působí povýšeně, protože se nedokážou vesele bavit vždy a s každým. A když nad někým cítí převahu, nedokážou ji šikovně skrýt, takže dotyčný neomylně cítí, že jsou „arogantní” (sympatický člověk si svou povýšenost vždycky schová pro sebe). Jo, a taky se neumějí nakažlivě smát jako pravý sympaťák… někdy byste je slisovali do krabice s nápisem „suchar dietní“.
A právě tyhle lidi miluju. Ty, ze kterých cítím trochu nejistoty, neobratnosti, nešikovnosti… Ty, co to „neumí”. Právě v nich vidím čisté srdce, a kdybych měla někomu svěřit své dítě nebo rodinné tajemství, vždycky by to byli oni.
Sympaťáci nechť sbírají hlasy naivek, kterým imponuje bezprostřednost a úsměv nevinného dítěte. S tím můžeme nadělat jen jediné – přijmout fakt, že každý (i každý národ) je svého štěstí strůjcem.
Komentáře