Jistě jste si všimli, že každá úspěšná žena má osobního trenéra. Ty nejúspěšnější s ním třeba mají i dítě, podívejte se na Madonnu. Snaživky jako já si ho aspoň nastěhují domů. I my si na podzim nastěhovali domů osobního trenéra. Je to pes. Přesněji řečeno psice.
Její příchod do našeho domu vnesl řadu změn. Všechno začalo tím, že jsem přestala chodit. Přečetla jsem si totiž na několika psích fórech, že štěně nemá do půl roku chodit po schodech, aby si nezničilo křehké klouby – a tak jsem cvalíka týden nosila. Náš dům je plný schodů, stejně tak zahrada, a já si odrovnala kolena takovým způsobem, že jsem další dva týdny nemohla přes schody ani bez psice v náručí. Vyhodnotila jsem, že moje klouby jsou křehčí než její. Od té doby běháme každá po svých.
Ale dál už nás psice jen uzdravuje. Má na to své metody.
- Jsem chodkyně a můj Honza je rozený Johnie Walker. Přesto jsem nikdy nechodila do zimní přírody. Stromy s opadanými listy mi připadaly jako kostlivci, bláto na mě působilo depresivně. Jenže jsme si vzali štěně právě ve chvíli, kdy se šťavnatá příroda převtělila v nehostinnou pustinu. Tak nám nezbylo, než se donutit. Štěně přírodu miluje. Lítá mezi stromy, rozhrnuje čumákem listí, všechno zkoumá. Když vidí ptáčka, zůstane stát uprostřed kroku se zdviženou přední tlapou, aby ho mohlo nerušeně pozorovat. Zimní příroda je najednou zábavné místo, a tak se vykopu z pohovky mnohem snáz. Myslím, že trávíme venku tak trojnásobek dřívějšího času.
- Jsme na psici praví Herodesové. Takže nesmí do podkroví, kde máme pokojíčky. A tak ráno vždycky čeká pod schody. Vrtí ocasem, vyčkává, a jednotlivé členy rodiny vítá tak dojemným jásotem, že i rozespalý zombie musí dostat záchvat smíchu. Svou vítací misi ukončí až když jsme všichni dole, a teprve pak se pustí do jídla. Začít den tímto způsobem je blahodárné a psice by si mohla účtovat majlant jako špičkový psychoterapeut.
- Ve skutečnosti ale tolik nestojí. Coby (duševně) ušlechtilého křižence jsme ji sice dostali zadarmo, ale kromě luxusního žrádla (přece ji nebudu šidit) už nás stála i řadu vedlejších výdajů. Například Honza si musel koupit pořádné pohory. Konečně totiž zhodnotil, že jeho staré kožené boty koupené v bazaru v Brooklynu jsou sice cool, ale už mají díry a do bláta zimních Brd jsou zkrátka až moc sexy. Já jsem naopak ušetřila, protože chodím ráda s psicí po městě, ale už nezalézám do každého obchodu (ona je uvnitř hyperaktivní – a když ji nechám venku, jsem neklidná, aby princezně nebylo smutno).
- Musela jsem si zas koupit permanentku na pilates. Protože když zkouším cvičit doma, okamžitě se mnou začne inscenovat cviky ve dvojici. Strká mi čumák pod záda, lehá si na mě a olizuje mi obličej. Honza už se naučil ji využívat jako zátěž, ale já to většinou vzdám a vstanu – přičemž psice se jako pravý osobní trenér uvelebí na karimatce, kde jinde?
- Je také naším duchovním guru. Naučila nás nelpět na předmětech. Například moje bordó semišové rukavičky jsem opravdu milovala – a přesto jsem svou osobní trenérku nezabila, poté co jsem je našla v jejím pelechu rozcupované na úhledné proužky… Trénuje tak i naše sebeovládání a vnitřní sílu, nelpění a skromnost.
Díky ti, drahá laciná psice! Náš život už nikdy nebude jako dřív. A proto tě milujeme. Všechno nejlepší k půlročním narozeninám!
Komentáře