Že se bude v Řevnicích otevírat Corso, o tom se mluvilo v Poberouní už pár týdnů. Hospůdka na to šla chytře – už měsíc předem bylo uvnitř večer rozsvíceno, po place pobíhali kuchaři v nažehlených rondonech a trénovali, na stolech stále někdo oprašoval nablýskané sklenky, jako by se mělo otevírat za půl hodiny… Působilo to jako trochu legrační hra na restauraci (proč proboha nemaj džíny, když se otevírá až za měsíc?), ale dneska můžu říct, že se vyplatila.
Loni v létě se v Řevnicích za nádražím objevila Kůlna. Letní občerstvení – stará oprýskaná kůlna, letitý ořešák a pod ním pár laviček a stolů. Tedy… pár jich bylo ze začátku, rychle začaly přibývat, protože Kůlna se stala hitem pro místní i výletníky. Piva z lokálních pivovarů, prosecco, pár naložených sýrů, chleby s pomazánkou a dvě tři jídla. Přirozené prostředí, pobíhající děti a psi, no prostě atmosféra jakou chcete, když si někde potřebujete na hodinku pokecat. Ocenila jsem i maličkost, svědčící o dobrém vkusu – že ačkoliv byl podnik fakt cool, vyhnul se laciné slovní hříčce v názvu a zůstal prostou českou Kůlnou. Kůlna se na zimní sezónu zavřela a všichni začali očekávat mnohem náročnější počin stejného majitele – restauraci Corso na řevnickém náměstí. Otevřela na začátku února.
Po průzkumu jejich webu jsme si svorně zanadávali na ceny, které nám znemožní tam chodit dvakrát týdně, a rozhodli se ten zázrak vyzkoušet.
Ani okamžik nudy
Bývám předem trochu nastartovaná na restaurace, které se tváří nóbl – když pak jídlo neodpovídá image, kritikou nešetřím. Corso mi ovšem nedalo příležitost. Všechno je tady správně. Začnu designem. Na jídlo jsme čekali jen chvíli (i přesto, že hospoda byla plná), ale oko se stejně stihlo kochat. Skvělým fórem je třeba stěna mezi restaurací a kuchyní, vytvořená mozaikou ze starých ozdobných skel. Při ucucávání úvodního prosecca jsme si ukázali, čí babička měla které sklo ve dveřích a které máme doma v kredenci. Úžasné stropy ze starých trámů, uvnitř chodby snad nekonečná stará studna zakrytá sklem. Jo, potřebovala bych polštářky na židle. Zvlášť v baru. Snad příště. Díky.
Pak už začalo lítat na stůl jídlo. Kyselo, pro mě nejlepší jaké jsem kdy jedla. Kuřecí vývar, který mi přišel trochu nudný. Luxusní marinovaný sleď. Tatarák v moderní už ochucené verzi s uzenými švestkami – za mě hvězda večera, dokonalá chuť! Kamarád se sháněl po topince, ale tu tady hrál cibulový chips – jak známo, po návštěvě dobrých restaurací je potřeba se ještě dojíst vedle v bufetu… Ravioli s kombinací rybích chutí mě nesmírně bavily, a zároveň jsem kamarádce záviděla její bůček s pyré z uzené mrkve, zvlášť to pyré jsem si zamilovala na první ochutnání. Dezerty byly vtipné, krásné a dobré (nejdřív jsem se vyděsila velikosti citronové „buchty“ na talíři, ale byla tak šťavnatá, že přesně vyvážila křehké pusinkové tvary všude kolem).
Celkově bylo v jídle tolik chutí, které jsme neznali a překvapily nás, že jsme se do vedlejšího baru (který je součástí Corsa) přesouvali s velkým pocitem uspokojení. A co bylo potom… to už si nepamatuju! 😀
Komentáře