Moje dvě milé blonďaté kamarádky provozují tradiční a oblíbenou hospůdku s hudebním klubem. Mockrát jsem tam hrála i seděla v publiku, většinou bylo narváno a venku spousta lidí popíjela pivo a hlasitým smíchem rušila koncert. 🙂
Předevčírem jsem s nimi seděla na liduprázdné zahrádce a truchlily jsme za lidmi. “Ne, nás ta karanténa nijak moc nepoškodila. Necháváme si vždycky rezervu. Takže jsme společně vymalovali, udělali věci na které nikdy nebyl čas a pak si užívali volno a těšili se až se zase začne.”
Nojo, jenže se začalo, a lidi nikde. Pusto, prázdno. Občas někdo dorazí, dá si pivo a zase zmizí. Nevím, proč to tak je. Ale tuším. Moje dcera má kamarádku v Madridu – a ačkoliv je tam už dávno karanténa minulostí, i ona sama přiznává, že se jí nechce ven. Dřív se považovala za největší pařmenku ve městě, ale odvykla a venku se necítí dobře.
Naši rodinu na „pařby“ moc neužije, ale zato máme rádi, když si zajdeme za podvečerního slunce “na jedno”, potkáme tam pár známých a ochutnáme třeba nové domácí klobásky paní hostinské. Chodíme znovu, po tříměsíční přestávce. Vzpomínám, že před měsícem mi taky dělalo problém udělat první krok – poté co byl člověk týdny masírován, ať se ničeho nedotýká a s nikým nestýká. Rozum říká, že strach už není na místě, žádná epidemie u nás nakonec naštěstí ani nebyla, a navíc ta nemoc, poté co už o ní něco víme, ztrácí na děsivosti…
Podržme, co máme rádi
Asi je to něco v podvědomí, co spoustu z nás nutí zůstat radši doma na balkóně. Ale je to škoda. Dobře si pamatuju, jak po krizi 2008 začaly zavírat malé kluby, ve kterých jsme se ségrou hrávaly. Ne proto, že ve světě vypukla recese. Stalo se to proto, že lidé pod palbou zpráv o krachu světové ekonomiky získali pocit, že dát 150 Kč za koncert je riskantní. A tak během několika měsíců skončila spousta příjemných malých podniků, které by fungovaly dodnes, kdyby jejich návštěvníci nedostali v určitou chvíli strach a nenechali je na holičkách…
A tak mám na vás všechny prosbu: Pojďme na pivo! Nebo na spritz, zázvorovou limonádu, na večeři! Pojďme nechat pár stovek za prázdninový dort v oblíbené cukrárně, nakoupit pár knih v malém knihkupectví na náměstí, zavolejme klukovi co chodí mýt okna a vyražme na festival podpořit pár oblíbených kapel a divadýlek.
Protože jakkoliv to vypadá, že se nic neděje, to nejhorší nás může teprve čekat, pokud nepřekonáme sami sebe a nevyrazíme zas mezi lidi. Pojďme podpořit náš malý okolní svět, ať nemusíme na podzim míjet dveře malých podniků na náměstí ověšené cedulkami “Hledáme nájemce pro tento prostor”.
Tak na zdraví!
Komentáře