Ano ano, teoreticky dobře vím, že by mi to prospělo. Kdybych běhala, mohla bych se cpát sladkostmi a nepočítat každou decinku vína. O zdravotních benefitech běhu toho vím fakt hodně, přečetla jsem na to téma i dvě knížky, když jsem se pokoušela sama sebe namotivovat (o kvalitních běžeckých botách, smutně tesknících v botníku, nemluvě..). Jenže MĚ NEDOSTANOU. Řeknu vám proč.
- Potkávací trauma. Ano, párkrát za život jsem se zkusila stát běžkyní. Tak jsem vyběhla – ve starých bavlněných legínách a tričku, protože stejně dobře vím, že u toho nevydržím, takže nač kupovat drahou výbavu. Při běhu se zapotíte. Musíte mít něco přes čelo, aby vám netekl pot do očí (v čelence vypadám jako indiánská stařena, v kšiltovce jako šílenec). Obyčejná řasenka se vám rozteče, voděodolná rozdrolí, a když se vyrazím nenalíčená, všichni se mě ptají, jestli nejsem nemocná… Jenže abych se dostala z domu někam do terénu, musím zákonitě potkat pár sousedů, že? A pak se dostat zpátky (a v tu chvíli vypadám ještě mnohem, mnohem hůř). Chápu, že existují lidé jako moje kolegyně Sonička z běžeckého blogu Running2 – i po půlmaratonu pořád krásná, zářící, usměvavá, dokonale oblečená a vzorně nalíčená. Někdo může. Někdo ne.
- O maratonce mám strach. Nemůžu se stát nadšenou běžkyní, když na mě opravdoví maratonští běžci působí, že bych jim dala korunu ať se jdou proboha někam najíst. Tenké ručičky, úzká ramínka, vyčerpaný výraz ve vyhublém obličeji. Vím že to není pravidlo, existuje i pár pěkně vyvedených vyjímek, ale ty na mou motivaci zjevně nestačí. Když už se budu namáhat, chtěla bych aby moje tělo, a tělo mých spoluběžců, splňovalo ideály antické harmonie a zdravé síly!
- Bolí mě nožičky. A ačkoliv mi všichni mí nadšeně běhající kamarádi tvrdí, že je také na začátku všechno bolelo a po půlroce to přešlo samo, nevím, jestli jsem ochotna ten začátek překonat. Teda vlastně vím. Nejsem. A i když je mi slibováno ze všech stran, že až překonám krušné začátky, budu se při běhu vznášet vzduchem jako holubička na LSD, půl roku je na mě prostě moc.
- Je to marný, rekreačním během nezhubnete. K tomu nepotřebuju žádné vědecké studie lékařů z univerzity v Sydney. Mám totiž kolem sebe několik příkladů lidí, kteří milují běh, pravidelně dávají na sociální sítě mapky uběhnutých tras, a přesto mají pěkné, velkopanské bříško, v naprostém kontrastu s vyhublými závodníky. Ale já bych chtěla zlatý střed. Asi se na to musí nějak jinak. Třeba podle starého, osvědčeného babičkovského hesla „nežrat”. Jenže proč bych pak běhala, když bych stejně nemohla spásat všechny čokoládky v širokém okolí?
- Ráda se kochám. Baví mě se zastavit, prozkoumat nenápadnou novou kytku, které jsem si ještě nikdy pod touhle borovicí nevšimla, nechat psici vylítat se sousedovic šeltií, prohodit pár slov s paní doktorkou v důchodu, která zrovna ostřihuje zimostráz na zahradě, vyfotit si mobilem zajímavou barvu nebe a natrhat pár větví do vázy. Nic z toho jsem ale nedělala, když jsem běhala. Protože běh potřebuje rytmus, kterému se oddáte a nepustíte. To není nic pro mě. Jsem arytmik srdcem i duší.
A co vy? Překonali jste těžké začátky a vznášíte se? Jestli jo, můžete jíst čokoládky, nebo se stejně musíte hlídat? Zrovna totiž na jednu mlsně koukám… ach jo. Tak že bych přece jen začala? 😀
Komentáře