Všichni jsme se těšili, že po dvou letech pandemie nás čeká pohodička, slunce a svoboda. A ono šup, média se najednou začala plnit obrázky války a lidé na sítích vyměnili hádky o vakcínu za hádky o politice. Změníme to? Ne. Můžeme změnit maximálně sebe.
Moje babička se toho nebála. Bolševik jí v padesátých letech zavřel muže do lágru a vyhodil ji ze základky, kde učila. Mohla by totiž děti nakazit nevhodnými názory, za které můj děda 12 let makal v uranových dolech. Babička, se dvěma malými dětmi, šla dělat do výkupu jablek. To byla taková pěkná jeskyně vykotlaná v jedné děčínské skále. Ke své práci učitelky už se nikdy vrátit nemohla, až do osmdesáti se pak živila jako pokladní v kině. Ale nikdy, nikdy nepřestala být prvorepublikovou dámou. Celou druhou půlku dvacátého století strávila v kloubouku, rukavičkách – a na rtech měla rtěnku. Jako malá jsem jí je kradla z nočního stolku a soustředěně testovala před zrcadlem.
Babičce bylo 92, když se ocitla na smrtelné posteli v děčínském špitále. Když se probrala po operaci, bledá, křehká a úplně zesláblá, první, o co mamku poprosila, byla rtěnka. Dokud má rtěnku, má důstojnost.
Vzpomněla jsem si na ni, když jsem nedávno četla, že v angličtině existuje termín „Lipstick Effect”. Našla jsem si jeho vysvětlení, protože mi nějak přišlo, že se to musí určitě týkat mojí babičky! V tom jsem se trochu spletla… „Efekt rtěnky” znamená ekonomickou teorii, že v době hospodářské krize se vyplatí investovat do „drobného” luxusního zboží, protože lidé si chtějí dopřát alespoň kvalitní rtěnku, když už dočasně nemají na nový model Jaguára.
Ovšem když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že se to vlastně babičky přece jen týká. Její lpění na tom, být vždycky „za dámu”, ji pomohlo přenést přes všechny těžké doby. Dokud se nepodvolíte a nezačnete se světem šourat v zablácených teplákách, ještě jste nerezignovali. Žádná krize není dost hluboká, aby z vás udělala zanedbanou trosku, dokud máte k dispozici tak malou, nenáročnou a jednoduchou věc, jako je – rtěnka.
Ne, není to posedlost luxusním vzhledem. Ta je totiž hodně závislá na vnějších okolnostech. Když začnete svou cenu odvozovat od elegantních hadříků, může se vaše důstojnost v krizi snadno sesypat, když najednou nebudete mít na lepší kabelku, než na plastovou napodobeninu z tržiště. Tohle zklamání mi naštěstí nehrozí. Nebaví mě nakupovat oblečení a zkoušet si ho. Obvykle chodím doma i venku ve stejném pohodlném outfitu „černé capri, šedý svetr”.
Rtěnka je ale v tomhle báječná. Líčidla jsou demokratická, může si je dovolit úplně každý. Ano, když nebude rtěnka od Diora, bude z drogerie, ale účel splní tak i tak. Stejně jako moje babička se této dávné moudrosti držím. Líčím se za všech okolností, stejně jako si nikdy nezapomenu navěsit řetízek, náušnice a hodinky. I když mám chřipku, musím přece občas vstát a nedopatřením mi pak padne oko do zrcadla. Je velký rozdíl, jestli v tom zrcadle potkám zoufalou ženu, která všechno vzdala, nebo jen poněkud unavenou dámu v nesnázích. Z nesnází se dá dostat. Efekt rtěnky k tomu umí pomoci.
A tak když se na nás přestaly sypat děsivé zprávy o covidu a místo nich nastoupila epesní kombinace „válka a hospodářská krize”, prohrábla jsem opět svůj košíček s líčidly. Jo, březen, to se moc nehodí tahle bordeaux.. možná ta korálová bude lepší. Trošku i na líčka, jsem po tom omikronu strašně bledá. Na nehty spíš takovou lehčí perleť, na výrazné drápky jsem trochu unavená… ty chtějí energii, aby se s nimi člověk cítil v souladu. No, a že bych vytáhla tu krajkovou šálku z Burana? Ahoj babi, a díky!
(psáno pro Ženu a život)
