Je toho na vás občas moc? Jo, na mě taky. Všichni si procházíme podobným kruhem: jsem v pohodě – už toho mám dost – zvládnu to – jsem v pohodě – už toho mám dost – a tak dál…
Kdysi mě na přednášce jedné psychoterapeutky zaujala technika, jak psychicky zvládnout těžké situace. Jmenuje se „spustit kotvu”. Jste loďka na rozbouřeném moři. Bouřka, vichr, vlny, všechno vám nahání strach, a cokoliv uděláte může situaci jen zhoršit. Nejlepší je spustit kotvu a počkat, než se situace uklidní. Občas situaci nemáte pod kontrolou. Přijde krupobití, když jedete na kole. Nebo šílená vedra, když jste si konečně udělala výlet do Londýna.
Počasí neovlivníte, musíte ho přijmout. Schovat se pod most, než přejde krupobití. Zalézt do klimatizované hospůdky, než opadne největší vedro. Zkrátka spustit kotvu a počkat, než se situace uklidní. Ve spouštění kotvy je vždycky přítomný prvek dočasnosti. Počkám, až to přejde, a zase vyrazím! Často si na tohle duševní cvičení vzpomenu, když mám pocit, že mi svět kolem přerůstá přes hlavu.
Tyto řádky píšu na konci listopadu. Sousedi zrovna rozmístili do oken první světýlka. Mám to ráda, naše městečko začne okamžitě vypadat jako romantická zimní idylka, i když je tu skoro celou zimu místo sněhu bláto. Ale já vím, že je to celé iluze. Stačí zapnout zprávy nebo fejsbuk. Svět má teď k idylce fakt daleko. Vlastně je to spíš dost malér.
Myslím, že přichází čas spustit kotvu.
Nehodlám se přestat zajímat o svět. Ani bych to nedokázala, jsem politický člověk. Ale nechci tomu věnovat víc času, než dává smysl. Nemůžu se už nechat vláčet vlnami emocí. Spustím kotvu, aby mě udržela v klidu, než to celé přejde a lidstvo zase ukáže vlídnější tvář.
Každý má jinou kotvu. Obvykle je to ta věc, která ho dokázala uchvátit už v dětství – a pak na ni v návalu běžných starostí začal trochu zapomínat. Pro někoho jsou to knížky. Unesou ho do cizích krajů a životů a on se vrací do reality občerstvený a inspirovaný. Stejné kouzlo umí i láska k filmům, muzice, umění vůbec.
Pro spoustu lidí je kotvou příroda. Ať se děje co se děje – uprostřed lesů, pískovcových roklí a divokých zvířat je svět pořád stejný. A když ho zničí požár vyvolaný člověkem, bleskurychle se otřepe.
Někdo spouští sportovní kotvu. Zašněruje běžecké boty a hodinu jako smyslů zbavený uhání krajinou, než padne někam na mez. Nebo vytáhne kolo a za pár hodin se vrátí domů mokrý a zářící, protože viděl tolik krásných vesnic a to pivko ve Lhotce fakt bodlo.
Moje kotva je domov. V jádru jsem hospodyňka. V běžném životě to moc nestíhám, protože musím všechno vědět, s každým všechno probrat a stihnout všechny termíny. Zatímco mi vesele zarůstá zahrada a na schodech se vrství psí chlupy v takovém množství, že už to skoro působí jako koberec.
Mám ale vyzkoušeno, že když se mi povede od běžného života přesměrovat k životu domácenky, je mi tak strašně dobře! Vysadit včas česnek. Vybrat napadané listí z jezírka. Upéct poslední jablečný koláč a pak se začít soustředit na cukroví. Včas si vzpomenout na štólu (potřebuje se pár týdnů rozležet) a upéct ji místo marné debaty o Gaze na sociální síti. Vyprat závěsy a rozvěsit je do čerstvě umytých oken.
Tohle je moje kotva. A jaká je ta vaše?
(fotka je z našeho loňského adventního výletu do Českého Krumlova)
