Jaký máte výhled? Vidíte před sebou něco krásného, nebo popelnice, které včera zapomněli vyvézt? A co výhled do budoucna? Těšíte se, nebo ve vás budí jen úzkost? Mít dobrou vyhlídku je zásadní. A není ani moc důležité, odkud se koukáte.
Když jsme kupovali náš dům, byla ve mně malá dušička. Zchátralá chaloupka na zalesněném severním svahu vzbuzovala jisté obavy. Stín, temno… Něčím nás fascinovala, ale zároveň i děsila. Jak to tady bude vypadat v zimě? Zasvítí nám aspoň na minutu slunce do oken?
Po nastěhování jsme zjistili zajímavou věc. Je nám upřímně jedno, že zimní slunce dovnitř nakoukne jen občas ze zvědavosti. To, co potřebujeme, je vidět naproti nám osvětlenou zářící stráň, plnou domů a borovic. Baví nás prohlížet si prosluněné údolí, a je nám fuk, že my sami jsme ve stínu. Aspoň není vidět prach na oknech! Došlo nám, že důležitější je „vidět”, než „být viděn”. Chceme, aby slunce svítilo naproti, a my se mohli kochat výhledem.
Výhledy jsou mé osudové téma. Vyrůstala jsem s vyhlídkou na školu. Jen si to představte. 30. června mí spolužáci pustili existenci této instituce na dva měsíce z hlavy. Jen já jsem každý den vstávala, uléhala i lítala s otravnou vyhlídkou na školu. Tohle nechcete, když je vám deset!
Mé pozdější vyhlídky už byly lepší. Louka, na které se pásly krávy (jedna z nich mi pravidelně civěla do okna kuchyně). Za deset let se louka změnila v ošklivé staveniště, na které se ale po dokončení domků nastěhovalo několik sympatických rodin.
Ale já už musela pryč. Tentokrát do malého pražského bytu s výhledem na Vltavu a Tančící dům. Tam jsme se ale brzy nevešli, a tak jsme našli větší. Náš další pronajatý výhled zahrnoval Berounku, labutě a ledňáčky. Nádhera. Spali jsme v zimní zahradě – jo, byla tam zima, ale nešlo jinak. Protože když ráno zasvítilo slunce, na stropě „ložnice” se nám třpytily a míhaly odrazy vlnek naší milované řeky.
A já už si byla jistá, že budu radši bydlet v rozpadlé chatrči s výhledem na jezero, než v luxusním bytě s výhledem na vrakoviště. Náš současný dům jsme proto kupovali kvůli výhledu. Shodli jsme se, že je nám úplně jedno, že je ta věc prožraná plísní a dřevomorkou – koukat do údolí je prostě famózní. A tak jsme do toho šli.
Jenže co čert nechtěl, od té chvíle mi začali dělat naschvály hoteliéři. Snad aby se mi pomstili za náš domácí výhled, začali mě umísťovat do pokojů v přízemí s výhledem do křoví nebo do zdi. Ne, nejsem blázen. Vždycky rezervuju pokoj se specifikací „výhled na hory”, „výhled na moře” nebo „výhled na jezero”.
Když tak bydlíte v hotýlku a denně si užíváte panoramatickou vyhlídku na mořskou hladinu, zátoku a lodě, možná vás někdy napadne, kdo jsou ti chudáci, co vidí moře jen když se vykloní z balkonu a vytočí hlavu hodně doleva? No, tak zkuste zaklepat. V tom pokoji budu určitě já. Dostáváme zásadně takové. Výhled na moře je tam taky, když vylezete na balkon a trochu se vykloníte. Takže jsem rezervaci udělala správně – a popis byl pravdivý, to dá rozum.
Když jsem takhle loni v Alpách dumala v útrobách našeho temného pokoje, zastíněného křovisky nad parkovištěm, došla mi důležitá věc. Jo, tohle je lekce pokory. Jasně, připlatili jsme si za výhled na hory (a taky ho máme, z balkonu!). Ale někdo, kdo teď kouká na alpské slunce zapadající nad údolím Gasteinu, třeba doma musí koukat na popelnice, a nic s tím nenadělá. Dobře. Spolkla jsem frustraci a přísahala si, že se stanu přející bytostí, která přijímá s vnitřním klidem realitu takovou, jaká je.
Nevím, jestli mi tohle předsevzetí letos vydrží. Do každého nového roku skáču s důvěrou, že se všechno zlepší (viz můj loňský první příspěvek), ale místo toho dostává lidstvo jednu ťafku za druhou. Tak už si radši nebudu představovat vůbec nic, třeba pak budu příjemně překvapená… 🙂
Přeju vám do roku 2024 jen ty nejkrásnější výhledy, přátelé!
