Jsem zmatená! Tenhle post nebude mít jasnou pointu, protože jasno tentokrát není ani v mojí hlavě. Jak se na Facebooku vyrojily tisíce fotek slovenské „krásné prezidentky”, znovu mi v hlavě naskočila otázka, jestli je v pohodě hodnotit vzhled někoho jiného, než modelek a modelů (ti se ksichtíkem živí, takže dobře jim tak!).
Nedegraduje náhodou krása paní Čaputovou? Neřeknou zapšklíci, že být ošklivá, měla by o dvacet procent méně – a nesmetou tím všechny její důležitější kvality ze stolu?
A naopak – má cenu tohle někomu vyčítat, když sama paní Čaputová rozhodně chce být krásná – jinak by si přece ostříhala tu luxusní blond hřívu, spálila by rituálně taštičku s líčidly a vzala by si na sebe pytlovité kalhoty a sako po dědovi.
A naopak – má cenu tohle někomu vyčítat, když sama paní Čaputová rozhodně chce být krásná – jinak by si přece ostříhala tu luxusní blond hřívu, vyhodila by taštičku s líčidly a vzala by si na sebe pytlovité kalhoty a neforemné sako…
Přivítejte dvě půvabná tělesa!
Nedávno mě pobavil mail od vydavatele mých desek s titulkem „Tři půvabné umělkyně pokřtí nové album Thoma Artwaye”. Což o to, všechny dotyčné umělkyně jsou fakt půvabné, ale proč mě má zajímat, že jsou holky půvabné, když jsou všechny tři hlavně zajímavé hudební osobnosti? Jojo, jedna z kmoter dokonce disponuje pravou časopisovou “missí” krásou a ráda se nechává fotit do Elle, takže se za svou krásu rozhodně nestydí – ale to proboha není důvod, proč křtí desku Thoma Artwaye, nebo snad jo?
Vybavila se mi patnáct let stará scéna z jednoho festivalu. Nastoupily jsme se ségrou na pódium a moderátor vyzval asi 7 tisíc lidí v amfiteátru, aby přivítali „Sestry Steinovy, tato dvě půvabná tě..tě…tělesa”!
Se ségrou jsme se dusily smíchy a v zákulisí jsme pak řešily, jestli původně fakt chtěl říct „půvabná těla”? Nebo nás snad chtěl označit kolektivně za „půvabné těleso”? Dodnes nevíme, ale zároveň víme, že ten pocit je na pováženou. Pokud chcete být brána vážně jako muzikantka, manažerka, učitelka nebo politička, nestojíte zkrátka o to, aby někdo hodnotil vaše vlásky, nožky nebo zadeček, a to ani s upřímným mlaskavým obdivem.
Takže budem chodit v pytli?
Jenže: my holky děláme všechno pro to, aby nám to slušelo, že jo? Malujeme se, voníme, kupujeme si hadříky a náramky a náušnice, cvičíme a barvíme si vlasy. Zakrýváme nedostatky a zdůrazňujeme přednosti. Takže nejsme pak divné, když nám vadí že někdo hodnotí náš vzhled? Dokonce i na to pódium si radši vezmeme minišaty, protože si rády připadáme jako pěkné baby – takže proč nám pak vadí, když to někdo vysloví? Možná je to prostě proto, že v pracovní oblasti by tohle mělo zůstat „mezi řádky”?
Moje osobní řešení je tohle: sama si vybírám, kdy chci nebo nechci poslouchat lichotky. V situacích, kdy vůbec nestojím o tento typ pozornosti, na sebe navěsím něco děsně konzervativního, a to funguje stoprocentně. A když chci být za kočku, jsem za kočku. V tom případě si i ráda poslechnu, jak mi to děsně sekne! Dokonalé řešení to není, to vím dobře. Jak tohle řešíte vy? A řešíte to vůbec??
Komentáře