Je to už takový hezký zvyk, že Mikuláš nosí dětem balíčky. Moje děti zatím dostaly, v celkovém součtu, asi tak půl tuny mikulášských dobrůtek v igelitových taštičkách s veselými potisky. Ve školce, ve škole, od obce, od babiček, tetiček a návštěv. Něco taky od nás rodičů. Každoročně v březnu pak procházím dětským pokojem a nacházím v různých koutech postrkané barevné taštičky plné lahůdek. Moje děti jsou vcelku normální, ale tohle je i na ně moc!
Řeknu vám proč. Znám to totiž z vlastní zkušenosti. Kdysi jsem se odhodlaně nechala zvolit do zastupitelstva jedné malé obce a pak, coby čerstvá lokální politička, jsem dostala důležitou kompetenci – za přidělené peníze nakoupit mikulášské dárky pro děti z celé vsi (mikulášská zábava byla na návsi v hospodě), a z druhé půlky vyčarovat vánoční balíčky pro obecní důchodce. Byla jsem něco jako ministr balíčků.
Zažila se s tím spousta legrace – dobře si vzpomínám, jak jsem s balíčkem zastavila u branky jedné půvabné, elegantní, hrdé dámy neurčitého věku, dámy, která mimo jiné sponzorovala opravu místního kostela. S přáním od obce jsem jí předala balíček s kávou, čokoládou a lahvinkou Becherovky. Chvíli na mě zírala jako na zjevení a pak to pochopila a propukla v řehot: „Jó, já už jsem vlastně od letoška důchodce, a proč tam neni mejdlo??” Ale to sem nepatří, vraťme se k Mikuláši!
Ať je toho hodně!
Vzpomínám si na svou bezradnost, když jsem stála v obchodě s přidělenou částkou – a věděla, že mám připravit 24 balíčků, které můžou být buď pořádně velké a plné těch nejlacinějších, nejnezdravějších a vpravdě nechutných sladkostí, a nebo budou docela malé, decentní, a bude v nich pár kvalitních věcí. A dobře jsem věděla, že když zvolím druhou možnost, polovina obce mě sprdne, jak špatně jsem naložila s obecními penězi, protože když balíčky chystala Maruška Vonásková, byly mnohem větší… a že jsem si určitě půlku peněz ulila do kapsy.
A tak jsem šla, a nakoupila „zlatou střední cestu” – pár dobrých věcí a hromadu vycpávkového braku. Poctivě jsem všechno rozdělila do sáčků, Mikuláš poctivě všechno rozdal, ale dodnes přemýšlím, kolik dětí to nakonec vyřešilo jako ty moje. Ty totiž bezpečně poznají, která sladkost je dobrá a která „hnusná”, a Mikuláš s 16% kakaa skončí v ukousnutou hlavou v odpadkovém koši, protože k tělíčku už se nikdo nedokouše.
Zpětně si připadám jako zbabělec! Jak tohle řešíte vy? Riskujete pověst skrblíka s malým balíčkem? A co vaše děti a mizerné čokoládové figurky? A vůbec – co si o tom všem myslí Marie Úlehlová-Tilschová?
