Často se provinile směju, když si vzpomenu na své dřívější názory. Divím se, jak se mi mohl líbít kluk, ze kterého se vyklubal pablb. Jindy zírám, jak jsem mohla někoho či něco tak moc podceňovat. Říká se, že skutečnou hodnotu věcí poznáte, až když je ztratíte. V případě jablíček jsem prozřela dřív. Jak bych je taky mohla ztratit, když jsou všude, žejo?
Jsem tak děsně stará, že si pamatuju jak vypadal u nás v Děčíně obchod Ovoce – zelenina za pozdního socíku. Chodila jsem tam s mamkou a vzpomínám na pulty, na kterých se skvělo jen pár druhů zboží – vyšeptalá mrkev, naplesnivělé brambory a svraskalá jablíčka. K tomu sklenice kysaného zelí a sirupy Ovocit (Lesní směs a Zahradní směs). Dnešní děcka, bojující na univerzitních barikádách proti kapitalismu, by to asi ocenila, ale mně to tenkrát jako zázrak nepřipadalo.
Možná tehdy se utvářel můj vztah k jablkům jako k něčemu podřadnému. Jsou to ty kyselé, svraskalé věci z nejnižší police. Zahradu jsme neměli. Zato jsme měli babičku, kterou soudruzi vyrazili ze školy, protože jako učitelka neměla správný kádrový profil. Dědeček totiž seděl v chládku za rozšiřování „protistátních” letáků. Babička se později usadila v pokladně kina, kde pracovala do svých 80 let. Ale jako malá holčička jsem ji chodívala navštěvovat do Výkupu jablek.
„Výkup” byla jeskyně, vykopaná v pískovcové stěně. Majitelé zahrádek z celého okolí tam sváželi přebytky své úrody. Tehdy jsem si zamilovala svěží vůni jablek. Vůně jablek byla vůně babičky. Ale jíst to nebudu, sušenky jsou lepší.
Po revoluci jsem se ocitla v Praze na vejšce a jako typická studentka jedla, co se dalo. Tenkrát jsem poprvé jablko vzala na milost – při vědomí, že zkrátka potřebuju jakékoli vitamíny. Kupovala jsem si tmavý chléb a k němu pytlík jablek. Můj pokoj na koleji voněl trošku podobně, jako babiččina jablečná jeskyně, a chuť kombinace „chléb + jablko” mám dodnes vrytou v paměti. Už bych to nejedla! Ale byla v tom studentská romantika. Pak jsem radši začala při studiu pracovat – není nad teplou zelňačku nebo čočkovku v bufetu na Národní třídě.
Protože romantiky není nikdy dost, za pár let jsme koupili rozpadlou venkovskou chalupu. Tehdy začala další etapa mého vztahu s jablky. Měla jsem jich plný sad. Staré rozložité jabloně se lámaly pod tíhou plodů, ale já byla městská slečinka. Co s tím mám proboha dělat, tolik stromů, tolik jablek? Asi se to má nějak prořezat? Knížky pomohly s teorií, ale s taháním úrody do sklepa moc ne. Když jsem se po letech odstěhovala, dva roky jsem se nedotkla jediného jablka.
Pak jsem se ocitla v Itálii na jablečné farmě. Všechno automatizované, zakryté funkční plachtou – z ochozů v hale jsme sledovali, jak jablíčka dostávají lázeň s voskem, jak je rozřazuje stroj podle váhy a posílá rovnou do sáčků, které známe z českých obchodů. Následovala ochutnávka. Hosteska přinesla tácy s pokrájenými jablky. Chutnala jako něco, co k nám přijelo po běžícím pásu, možná kus polystyrenu?
A tehdy mě osvítil duch jablečný. Chytla mě touha po malém, svraskalém, voňavém jablíčku z naší zahrady, nebo z babiččina výkupu v jeskyni. Došlo mi, jak úžasně chutná pravé jablko, které vyrostlo někde za chalupou a když dozrálo, spadlo na zem.
Od té doby jsem fanynkou jablek. Celý podzim vyrážíme s rodinou do přírody s košíkem a hledáme opuštěné jabloně u cest. Dokonce jsme si pořídili česáček, našeho nejmladšího děsně baví se natahovat k nejvyšším větvím a chytat jabka do látkového sáčku (vysvětlil to slovy, že s každým úlovkem dostane takovej malinkej shot dopaminu). 🙂 Doma je obřadně krájím na talířky a potírám citronem, aby na řezu nehnědla. Malými červenými jablíčky zdobím dům i okna. A nedočkavě okukuju jabloní miminka na naší zahradě, kdy už konečně začnou pořádně plodit.
Děkuji ti, jablko. Sorry za ty roky, kdy jsem tě neuměla ocenit. A dík za poučení, že to obyčejné se může nakonec ukázat jako největší poklad.
