Naši okružní cestu po jižní Francii jsme plánovali půl roku. Prvním impulsem byla Tour de France, protože půlka mé rodiny ji pečlivě sleduje a zná jména jezdců i taktiky všech týmů!
Když se ukázalo, že Tour letos bude procházet Provence, začala být nabídka atraktivní i pro mě. Rozhodli jsme se spustit na Jih a trochu to tam projezdit. Ubytování na pěti různých místech, každý den pár set kilometrů ve čtrnáct let starém červeném Citroenu… znělo to jako trošku riskantní záležitost. Nejsme zrovna adrenalinové typy. Zařídili jsme si všechna pojištění světa a pak se jen divili, že jde všechno jako po másle. Pardon, po beurre.
Je sedm ráno, sedím u psacího stolu v zámečku v horách. Když jsem tenhle byt rezervovala, nečekala jsem nic zvláštního – jmenuje se sice Le Chateau, ale cena byla stejná, jako když rezervuju chalupu ve Volarech… Dvě místnosti ve starém domě, klenby, starožitný nábytek, dvorek s růžemi… Trochu temné, ale má to atmosféru.
Přijeli jsme po dalším dni stráveném v provensálských kopcích – splavení, zaprášení, spálení od sluníčka, šťastní, těšící se na sprchu a vychlazené prosecco. Přivítala nás dlouhovlasá stará dáma s širokým úsměvem (aha, už chápu proč neodpovídá na maily). Jakmile zjistila, že dcera mluví francouzsky, spustila příval veselého štěbetání o fascinující historii domu. Krása, ale hlavně rychle jídlo do lednice. Celý den s námi putovaly sýry, klobásky, víno, všechno už nutně potřebuje chladit… Ajaj, není tu lednice?
Váhavě jsme po sobě pokukovali. Paní Mathilda si všimla našich rozpaků a pronesla návrh, který nás málem zabil. O patro výš před pár dny zemřela její sestra, tak si můžeme dát věci k ní do ledničky, jen ten byt ještě nestihla poklidit. Ale lednice už je prázdná, to jo!
Po prvotním šoku a ujišťování, že jí to vůbec nevadí, nás zavedla po staletími vyhlazeném mramorovém schodišti o patro výš. Byt její sestry vypadal přesně tak, jak ho před pár dny opustila. Léky poházené na stole, bunda pověšená přes opěradlo starožitné židle. Kožené pohorky u dveří. U pohovky poházené časopisy o zahradě, dopisy, knihy o malířství. Fotky vnoučat na krbové římse a mezi nimi papírky s telefonními čísly. Rychle jsme naházeli jídlo do prázdné ledničky a stydlivě, s pocitem naprosté nepatřičnosti, opustili to muzeum cizího života…
A pak jsme tam začali chodit. Odnášeli a přinášeli jsme jídlo a víno – a byt paní Juliette nám přišel čím dál víc známý. Líbí se mi. Líbí se mi i paní Juliette, ačkoliv ji nikdy nepotkám. Včera večer se mi přiznal i můj muž, že si to tam nenápadně prohlížel, protože z toho bytu sálá něco strašně příjemného. Musela to být čupr baba. Její byt je zařízen elegantně, ale užíván s veselou ležérností. Duch zámečku z 16. století tu cítíte i v moderním, trochu sportovním chaosu.
Sedím a dívám se z okna do tiché uličky horské vesnice. Jak se tady asi Juliette žilo? Mathilda večer někam odběhla a za chvíli už na nás mávala na náměstíčku ve veselém hovoru se sousedkami. Je to skvělé místo plné klidného života – dokonce i po životě.
Za chvíli půjdu nahoru pro mléko do kafe. Jako vždycky po příchodu pozdravím „bonjour“ a při odchodu zahlásím „merci, Madame“! Jsme už s Juliette tak trochu kamarádky. Škoda, že jsme se tu o pár dnů minuly.
Jestli jsme něco na naší cestě do Francie čekali, rozhodně to nebylo setkání s mrtvou zámeckou paní. Podle zpráv jsme čekali chaos, kriminalitu, arogantní prodavačky a nesympatické domácí. Místo toho všude potkáváme radost ze setkání a bezproblémový nadhled. A tak je to vždycky, všimli jste si? La vie est belle.
(Foceno mnou na mobil letos v Provence, psáno pro Ženu a život)
