Máte obavy, že umělá inteligence nahradí mezilidský kontakt a my se odnaučíme pohlédnout jeden druhému do očí? Nebojte. Věřte, že brzy budeme milovat každé lidské slovo!
Snažím se pořád aktualizovat svůj systém! Už jsem přešla od stádia „nesnáším telefon” (14 let, pevná linka na chodbě) do stádia „musím omezit závislost na telefonu” (48 let, mobil vždy a všude). Načítám nová slova, vymazávám zastaralé aplikace ve svém mozku – a stejně je to málo! Když jsem se pokoušela založit Identitu občana, málem jsem prohodila počítač oknem. Vždycky když se povedlo prolézt na další stránku (vyplněním citlivých osobních údajů do dalšího tajemného dotazníku), objevilo se nějaké „jejda, něco se nepovedlo” – a vrátilo mě to nazpátek. Identitu občana tedy nemám. Snad dokážu ještě nějakou dobu žít v digitální společnosti jako černý pasažér!
Nějaké setkání s roboty už máme za sebou všichni. Některá jsou fajn – třeba když vám dortík v kavárně přiveze malý robůtek. Jiná člověka uvedou do stavu vzteku a beznaděje. Jako roboti na telefonu, kteří postupně okupují call centra.
Nedávno jsem si objednala z e-shopu krásnou lampu na čtení. Elegantní, luxusní, silné světlo, konec mžourání při dušičkovém šeru staré lampy… Už jsem se nemohla dočkat, jak pod ni sednu s knihou, a zřejmě díky téhle nedočkavosti jsem udělala osudovou chybu. Zapomněla jsem ve formuláři vyplnit číslo domu.
Kurýr známé přepravní společnosti k nám do ulice jezdí pořád, už nám doručil desítky balíků a zná nás jménem. Jenže do jeho auta se naše lampa ani nedostala. Robot kdesi vyhodnotil, že adresa je neúplná, a tím to pro něj skončilo. Po týdnu čekání přišla zpráva, že zásilka byla jako nedoručitelná uložena na depu Unhošť. Zapátrala jsem v mailu a objevila svou chybu s číslem domu.
Tak to je brnkačka, cinknu tam a doplníme čísílko! Na webu přepravní společnosti jsem našla kontakt a zvesela volala, abych si nasypala popel na hlavu.
Hlas na druhém konci drátu mě ale nesoudil. Řekl, že mému požadavku nerozumí, a jestli ho můžu zopakovat. Zkušela jsem asi deset různých formulací, změnu adresy doručení i pokusy o návrat do doručovacího formuláře, ale všechny mé požadavky zkrachovaly. Potřebuju zadat přepravní číslo, či co – jenže nedoručitelná zásilka už ho nemá. Tak jsem to pochopila, aniž by se mnou kdokoliv prohodil slovo. Robot jen opakoval, že mi nerozumí.
No nic, zajedu do té Unhošti. Někde se jim tam válí. Jsem ovšem natolik příčetná, abych tam zavolala předem, přece jen je to jeden ze tří největších přepravců. Tuším, že tam moje lampa nebude stát sama v koutě a plakat. Snad mi ji zvládnou najít a připravit. Volám přímo na depo. Robot nechápe. Vyzvednout něco na depu osobně není v nabídce. To dá rozum.
Celou tu dobu jsem zoufale toužila po komunikaci s živým člověkem. Paní Věruška nebo Jitka by se zasmála, našla by mě v počítači a adresu upřesnila. Jak to říct, aby to robot pochopil? Zkoušela jsem leccos. Přepojte mě prosím na operátora. Prosím, mohla bych mluvit s živým člověkem? Sedí tam do hajz.u někdo s mozkem??
Po několika dnech zoufalství mě zachránila paní z e-shopu. Ten má ještě stále lidské rozměry, a tak tam zatím sedí žena jménem Mária. Prodejci zdá se mají šanci jednat s dopravcem napřímo, a tak se jí po třech dnech pokusů povedlo adresu upřesnit. Lampa netečně dorazila k naší brance.
Je moc pěkná. A navíc mě naučila ještě víc si vážit lidí. Omylných, občas nemocných, občas vlezlých, prostě lidí. Nikdy jsem je neměla tolik ráda! A proto se nebojím, že nás umělá inteligence připraví o lidskost. Naopak, naučí nás milovat lidi a vyhledávat jejich hřejivou přítomnost.
(Psáno pro Ženu a život. Fotka je z letošního jara z úžasného hotelu Pawlik ve Františkových lázních.)
